Časy přátelství
Když není po ruce klacek
„Jednou se zase nedostavil včas profesor a ve třídě nastala vřava.
Někteří chtěli zmlátit Comolla a ještě dalšího dobrého hocha Antonína
Candelu. Okřikl jsem je, aby je nechali na pokoji, ale jako kdybych nic
neřekl. V provokacích neustali.
- Jestli jim nedáte pokoj, pak si mě nepřejte, vzkypěl jsem.
Nejsilnější spolužáci udělali kolem mě hradbu a Comollo mezitím dostal
dvě facky. Přestal jsem se ovládat. Poněvadž jsem neměl po ruce žádnou
hůl nebo sedačku, chytil jsem zezadu jednoho hocha a začal jsem se jeho
tělem rozhánět kolem sebe. Čtyři padli na zem a ostatní se dali na
útěk.
Vtom vstoupil profesor. Když viděl, že jsme v jednom chumlu, spustil
křik a kdo mu přišel do rány, dostal facku. Když se třída uklidnila,
začalo vyšetřování. Profesor nechtěl věřit a trval na tom, že musím
výstup zopakovat. Dal se do smíchu, třída rovněž a celý případ skončil
dobře. Nikdo nebyl potrestán. Comollo mi pak řekl:
- Jeníku, netušil jsem, že máš takovou sílu. Ale Bůh ti ji nedal, abys
mlátil spolužáky. Máme odpouštět a být dobří i k těm, kteří nám
ubližují.“
Bosco mu dal za pravdu a šel se vyzpovídat. Ale výzva Kristova: Kdo tě
udeří do tváře, tomu nastav i druhou – mu dělala potíže ještě
hodně dlouho. Takové počínání nebylo v duchu jeho
povahy. Mnohokrát si musel opakovat radu ze snu: Ne bitím, ale láskou si
musíš získat své přátele!
DBT, 76–77
Blanchardova jablka
Osmnáctiletému studentovi nemohla stačit polévka pana Pianty. Míval
hlad. Všiml si toho spolužák Josef Blanchard. Jeho matka měla obchod
s ovocem. Přítel brával matce v obchodě jablka a kaštany a nosil je do
školy Janovi. Dobrá paní to věděla, ale nedávala nic najevo. Častokrát
zmizelo ovoce i ze stolu. Jeho bratr se jednou obořil na matku:
- Copak jsi mámo slepá? Nevidíš, že ti můj brácha odnáší z domu
celá kila jablek?
- Nejsem slepá. Moc dobře vidím. A také vím, kde jablka mizí. Bosco je
hodný hoch a hlad v jeho věku je krutá záležitost.
Spíše snesl hlad, než aby mu chyběl sold na vypůjčení další knihy
u žida Eliáše. Dovedl si ho vždycky někde vydělat. Hlavně že mohl
v noci číst. Udivovalo to i pana Piantu a zanechal o tom svědectví:
„Často probděl nad učením celou noc, takže jsem ho někdy ráno
přistihl, jak ještě svítí a učí se.“ Nevíme, zda ho více udivovala
Janova píle, nebo množství vypáleného oleje v lampě.
I Don Bosco komentuje tuto dobu ve Vzpomínkách: „Častěji se mi
přihodilo, že bylo třeba ráno vstávat, a já držel dosud v rukou knihu,
do které jsem se večer pustil. Svým počínáním jsem si soustavně ničil
zdraví. Proto budu vždy každému radit, aby dělal jen to, co je třeba, ne
víc. Po svých zkušenostech mohu potvrdit, že noc je určena
k odpočinku.“
Bosco nebyl žádný zázračný hoch. Měl pevnou vůli a sklon přehánět.
Teprve další život ho naučil sebeovládání a trpělivosti.
DBT, 78–79
