Za kněžstvím
Prázdniny
Dvacátého čtvrtého června byl svátek Jana Křtitele. Bosco slavil
jmeniny a zároveň mu začínaly čtyřměsíční prázdniny.
Po ranních bohoslužbách se vydal pěšky do Castelnuova a odtud stoupal
polní cestou do Sussambrina. Dvanáct kilometrů cesty považoval za nádhernou
vycházku kvetoucí přírodou. Jeho příchod ohlásilo kdákání
vyplašených slepic na dvorku. Nejvíce si ho prohlížela maličká neteř.
Bratr Josef se ve dvaceti letech oženil s Marií Calossovou z Castelnuova.
První holčička jim zemřela za tři měsíce. Pak se jim narodila Filomena.
Příchod strýce Jeníka znamenal pro ni vítanou změnu. Nehnula se od něho,
když pracoval s pilou, kladivem nebo dlátem. A když se dal do šití a
oprav šatů a prádla, pokaždé vymyslel pro malou Filomenku nějakou
zábavu.
Na vinicích se již dalo odhadovat, jaká bude úroda hroznů, zatímco na
polích žloutlo obilí. Když dozrálo, Jan zavřel dílnu, vzal srp a zapojil
se mezi žence. I když si chránil hlavu před prudkým sluncem širokým
slaměným kloboukem, přesto byl za chvíli celý propocený.
Vůbec mu to nevadilo. Nadšeně vítal změnu. Po osmi měsících sedavého
života bez pohybu nyní mohl vybít své síly užitečnou prací ve volné
vonící přírodě.
DBT, 95–96
Začíná teologii
Skončil filozofii a 3. listopadu 1837 zahájil v semináři studium
teologie, vědy o Bohu; nezbytné vzdělání kandidáta kněžství. Bylo
rozděleno na pět roků. Na prvním místě byla dogmatika, což znamená
studium křesťanských pravd, pak morálka, což je věda o správném
křesťanském životě, Písmo svaté, církevní dějiny a další obory.
Pro život kněze je studium teologie nezbytně potřebné. Mladý muž klade
základy, hodnotí, formuje se, osvojuje si smýšlení církve. Během
kněžského života ještě leccos doplní, prohloubí, přehodnotí pod tlakem
nových skutečností, ale stěží již změní započatý styl života.
Způsob vidění a hodnocení bude trvale poznamenán životem a studiem
v semináři, který ho připraví na kněžské působení.
Na Jana Boska měly roky teologie silný vliv. I když dostal mimořádné
dary, přesto zůstal dítětem své doby a synem tehdejší církve. Abychom ho
pochopili, je důležité pochopit tehdejší myšlení, styl duchovního
vedení, literaturu, kázání, vše, co ovlivňovalo jeho smýšlení.
Dogmatická teologie všechno hodnotila postojem Boha soudce, obavou o věčnou
spásu a strachem před věčným zavržením. Všechny skutečnosti se
hodnotily pod zorným úhlem věčnosti, to znamená nakolik přiváděly
k věčné blaženosti nebo k věčnému zatracení.
Morální teologie se soustřeďovala na postoje svobody vůči Božímu zákonu
a vedla k odpovědnému ztotožnění se s Božím zákonem. Zodpovědné
svobodě ponechávala mizivě málo prostoru.
Posvátné řečnictví zasévalo do citlivých duší seminaristů
úzkostlivost. Všude se argumentovalo, že to a ono vyžaduje Boží
majestát.
Seminární výchova neustále připomínala nebezpečí, která ve světě
číhají na kněžskou existenci. Duch, který zde vládl, dusil mladistvý
optimismus a probouzel vědomí, že je nesnadné dát Bohu, co mu náleží.
Není divu, že nakonec i Jan Bosco začal přehánět svou askezi na
nerozumnou míru. Stejným obdobím prošla v té době většina bohoslovců.
Jeho lidskou normalitu zachránilo zdravé vesnické smýšlení.
DBT, 96–97
