Malá a velká tragédie
Smrt otce
„Má matka se jmenovala Markéta Occhieno z Capriglia. Můj otec se
jmenoval František. Na samotě v Becchi, asi třicet kilometrů od Turína,
koupil malou zemědělskou usedlost. Aby uživil šestičlennou rodinu, chodil
vypomáhat majetnějším sousedům.“
Jan Bosco se narodil 16. srpna 1815. Možná se to přihodilo i nám, že
jsme se dali při nějaké příležitosti do vzpomínání. Pak padla
i otázka: jaká je vaše první vzpomínka? Bývají to nejčastěji
podružné ozvěny zážitků, které nijak nepoznamenaly naši duši ani
budoucnost. Jeník měl zkušenost opačnou.
Do poznání jeho dvou let se vryla nejdříve tragédie. Jednoho májového
večera se vrátil jeho otec z pole celý propocený. Byl rád, že je již
doma. Ale přišel soused a žádal ho, aby mu šel pomoci udělat něco ve
sklepě. Ochotně šel. Silně se tam nachladil, dostal zápal plic a za čtyři
dny zemřel.
- Markéto, svěřuji ti naše hochy. Starej se především o Jeníka. Je
nejmenší.
To byla jeho poslední slova. Tím skončily jeho starosti o nejistý
dnešek a obavy z vyhlídek do budoucnosti. Měl teprve třiatřicet roků.
„Neměl jsem ještě ani dva roky, když mi zemřel otec. Nevzpomínám si na
jeho podobu. Pamatuji si pouze slova matky.
- Jeníku, už nemáš tatínka.
Všichni odcházeli ze světnice, ale já tam chtěl zůstat.
- Pojď, Jeníku, pojď, naléhala a vedla mě pryč.
- Dokud nepůjde tatínek, nepůjdu ani já, vzpíral jsem se.
- Ubohé dítě! Už žádného otce nemáš.
Dala se do pláče a vedla mě ven. Když jsem viděl matku plakat, dal jsem
se rovněž do pláče. Co může tak malé dítě pochopit? Nesmazatelně mi
zůstala v paměti slova:
- Jeníku, už nemáš tatínka.
Byla to první událost, na kterou si vzpomínám.“
DBT, 19–20
Nemilosrdná doba
Do stejné doby sahá druhá Jeníkova vzpomínka.
…
V roce 1817 postihla Piemont velká bída. Na jaře přišly mrazy a pak
velké sucho, takže se nic neurodilo. V kraji nastal takový hlad, že
v příkopech bylo vidět mrtvé žebráky s trávou v ústech.
Turín, hlavní město piemontského kraje, se stal obleženým městem. Denně
procházely ulicemi proudy vesničanů, kteří opouštěli vesnice, tísnili se
před chrámy a před paláci a prosili o nějaké jídlo.
„Matka Markéta měla v této kruté době na starosti starou ochrnutou
manželovu matku, Antonín, syn z prvního Františkova manželství, měl
devět roků, její syn Josef čtyři a Jeník dva.
Když rodina neměla co jíst, matka dala sousedovi Bernardu Cavallovi peníze,
aby šel obstarat něco k jídlu. Chodil po okolí, nabízel značnou částku,
ale přesto se vrátil po dvou dnech celý vyčerpaný s prázdnou. Když
vracel peníze a sděloval, že nikde nic není, padla na všechny hrůza,
protože toho dne ještě nic nejedli.
- Když František umíral, odkazoval nám, abychom důvěřovali v Boha.
Klekněme a modleme se, zaprosila matka.
Po krátké modlitbě vstala.
- V krajních případech je třeba použít i krajních prostředků,
prohlásila.
Šla do chléva a se sousedovou pomocí zabila tele. Část ho hned uvařila,
a hlad byl zažehnán. V dalších dnech přišlo ze vzdálených krajů
obilí. Bylo ale nesmírně drahé.
Zabít na vesnici tele se považovalo za neprozřetelný čin. Počítalo se
s ním jako se zárukou, kdyby rodinu potkalo něco nepředvídaného, třeba
nemoc. Pak se prodalo. Zabít ho, znamenalo zbavit se poslední možnosti.
DBT, 20–21
