Březnové počasí
Tvrdý život
Boskův dům byl ze všech nejchudší. Byl rozdělen na obytnou část, na
seník a chlév. V kuchyni byly pytle s kukuřicí. Za tenkou zdí měli dvě
krávy. Ale v podkroví byly dvě těsné temné místnosti, kde se spalo.
Chudoba, ale ne bída, protože všichni pracovali. Kdo na vesnici pracoval,
vždy něco vypěstoval a měl co jíst. Zdi byly holé, obílené vápnem.
Kukuřice nepřebývala, ale dostačovala. Krávy tahaly vůz a oraly. Nedávaly
proto mnoho mléka, ale také dostačilo.
U Bosků nebylo smutno. I chudý člověk dovede být šťastný. Vyvaruje se
panských choutek.
Jeník se již v osmi letech účinně dělil o starosti a práci rodiny.
Pracovalo se od východu slunce do západu. V létě se vstávalo brzy.
- Kdo zaspí, nechytne žádnou rybu, říkala matka.
- Vždyť nablízku stejně žádné nejsou, namítal rozespalý Jeník.
Snídaně byla jednoduchá: krajíc suchého chleba a čistá voda. Hlavní
Jeníkovou starostí byly krávy.
Za postel sloužily chlapcům slamníky vycpané kukuřičným listím. Ani
později, když byl studentem a přinesl si ze semináře matrace, nesměl na
nich spát.
- Jen si zvykej na sebezápor. Na pohodlí se zvyká velmi snadno. Nevíš, jakou budoucnost ti Bůh chystá.
DBT, 33–34
Škola v mrtvé sezoně
První třídu základní školy začal Jeník navštěvovat v devíti
letech. Vyučování začínalo 3. listopadu a končilo 25. března. Na
venkově se říkalo této době mrtvá sezona. V dalších měsících musely
i slaboučké ruce dětí pomáhat doma i na polích.
Škola byla v Castelnuovu, pět kilometrů od Becchi. Jeho prvním učitelem
byl soused, který dovedl číst. Jeníkova teta Marie, sestra jeho matky,
sloužila u kněze v Capriglio. Byl zároveň učitelem. Vyjednala u něho ve
škole pro svého synovce místo.
Don Lacqua souhlasil a Jeník bydlel tři měsíce u tety. Sedmnáctiletý
Antonín dělal doma kvůli tomu výstupy.
- Nač mu bude čtení a psaní? Stejně se bude celý život ohánět motykou
jako já. Takhle se učí jen lenošit.
Markéta mu zdůvodňovala své rozhodnutí.
- Toníku, začíná jiná doba. Od lidí se bude vyžadovat vzdělání.
Vidíš, že krejčí a ševci už musí umět číst a psát. Nemůže nám
uškodit, když bude doma aspoň jeden, kdo bude umět počítat.
Když se naučil číst, staly se knihy jeho vášní. Don Lacqua mu je půjčoval a on během poledního odpočinku zalézal do stínu stromů a hltal stránky. Na pastvině nabízel hlídání krav i svým kamarádům, aby si mohli hrát a nerušili ho při čtení.
DBT, 37
Pád ze stromu
Ale nestal se z něho samotář. Stejně nadšeně jako do čtení se vrhal
do her a do závodění, kdo vyleze nejvýše na strom. Jednou objevil
s kamarády na větvi silného dubu hnízdo ptáků. Bylo na velmi
nebezpečném místě, na kraji dlouhé větve. Toužil hnízdo vybrat a ptáky
si vzít domů do klece. Všichni ho zrazovali, že ho větev nemůže unést,
jestli se odváží až k hnízdu.
- Nebojím se, odpověděl.
A pomalu se začal sunout na okraj větve, která se stále nebezpečněji
ohýbala. Šťastně se došplhal k hnízdu. Vybral čtyři mláďátka a ukryl
si je pod košilí. Pak se pokoušel dostat zpět ke kmeni. Naráz mu však
uklouzly nohy a zůstal viset v pořádné výšce za ruce. Rozhoupal se a
podařilo se mu chytit se nohama větve. Ale jak dál? Byl vyčerpán, začal se
potit strachem. Kamarádi mu nemohli pomoci jinak, než že ho povzbuzovali, aby
se držel. Udělal ještě několik pokusů, aby se přiblížil ke kmeni, ale
nešlo to. Nakonec ho opustily síly a on padal do prázdna. Na zemi to
zadunělo, ztratil vědomí. Když přišel k sobě, zkoušel si sednout.
- Jak ti je? Stalo se ti něco?
- Myslím, že ne.
- A co ptáci? Přežili to?
- Mám je. A rozepnul košili a vyndával je ven.
- Nic jim není, jsou v pořádku. Ale přišli mě jaksepatří draho.
Když nabral trochu sil, pokusil se vstát. Nešlo to. Musel si znovu
sednout. Jozífek se ho snažil podpírat.
- Je ti už líp?
- Je mně dost špatně. Ale nic mamince neříkej.
Byl rád, když si doma mohl lehnout. Následky pádu cítil hodně dlouho.
DBT, 37–38
