Malý kouzelník
Představení na louce
Jednoho letního nedělního odpoledne pozval přátele na první
představení. Na trávě za domem rozložil koberec z pytlů. Tančil a
přitom měl na nose hůlku a na jejím konci zavěšený hrnek. Děti sledovaly
s otevřenou pusou, když z nosu a z uší vyndával kuličky nebo když
kouzelná hůlka skákala z jeho prstů na čelo a všude, kam chtěl. Když
skončilo číslo na provaze, obecenstvo nešetřilo uznáním.
Zpráva o programu se rozlétla po samotách. Diváků každou neděli
přibývalo. Přicházeli dospělí i děti. Zvědavost rostla, protože
pokaždé byl jiný program. Rozmnožoval vejce, kouzlil peníze, otevřel
nějaké dívce kabelku a vyletěl z ní holub, měnil vodu ve víno, objevoval
v kapsách diváků nejrůznější věci. Všichni se smáli, žasli a
tleskali.
Představení sledoval i bratr Antonín, ale nikdy nepřišel mezi ostatní.
Nejraději se schovával za některým stromem, aby ho nikdo neviděl. Doma pak
provokoval.
- Neříkal jsem, že doma máme lenocha a lehkoživku? Já dřu na poli a on
si hraje na kouzelníka.
Aby měl od bratra pokoj, pořádal Jan představení dvě stě metrů dál
od domu. Když ohlásil své vrcholné číslo, nejdříve si klekl, vyndal
z kapsy růženec a pozval přítomné k modlitbě. Pak zopakoval kázání,
které slyšel ráno v kostele. Tuto účast požadoval místo vstupného.
V dalším životě nebude šetřit námahou, aby co nejvíce oslavil Boha a
pomohl chudým hochům.
Teprve potom následovalo vrcholné číslo. Mezi dva stromy upevnil provaz.
V rukou držel tyč, aby udržel rovnováhu, a začal na provaze cvičit.
Napjaté ticho přerušil občas nadšený potlesk.
„Po několikahodinové zábavě, když jsem už byl vyčerpaný, zakončil
jsem program modlitbou a všichni se rozešli do svých domovů.“
DBT, 43–44
Nejhorší zima v jeho životě
Zima toho roku byla pro Jeníka nejhorším obdobím v jeho životě.
Zemřela babička. Antonín měl osmnáct roků a choval se ke všem stále
agresivněji. Na konci října se Markéta zmínila o možnosti poslat Jeníka
na rok do školy dona Lacquy, aby si osvojil základy latiny.
- Nač latinu? rozzuřil se Antonín. U nás nepotřebujeme latinu, ale
práci. Nesnesu, aby strkal nos do knížek.
Markéta naznačila, že by Jeník mohl být jednou knězem, ale Antonín
návrh prudce odmítl.
- Aby se někdo mohl stát knězem, to stojí deset tisíc lir. Takovou sumu
nemohla chudá rodina nikdy dát dohromady. Ale teta Marianna a dědeček
v Capriglio mu přesto vše zařídili a Jeník mohl v zimě několikrát
přijít za donem Lacquou. Bratr však začal znovu soptit.
- Ode dneška nechci u nás vidět žádnou gramatiku. Vyrostl jsem, jsem
silný a zdravý, a nepotřeboval jsem k tomu žádné knížky.
Jeník se neovládl a stejně jízlivě odpověděl:
- Náš osel také nechodil do školy a je ještě silnější než ty. Ale
já nechci zůstat pitomý jako ty. Jeden osel doma stačí.
Dále se nedostal. Zachránily ho pouze rychlejší nohy. Když za několik
dní bylo doma zase dusno a Antonín zase Jeníka zbil, řekla mu Markéta:
- Vidíš, že takhle se nedá žít. Bude lepší, když odejdeš z domu.
A běž hned zítra.
Byl nevlídný studený únorový den, když byl Jeník přijat do služby u Mogliů.
DBT, 45–46
