Tři roky na statku a jeden na faře

Život u Mogliů

• Udělali jsme dobře, že jsme si toho chlapce nechali, řekl po několika dnech Alois Moglia své manželce.
  

Jeník byl pilný, přívětivý a poslušný. Jeho základní povinností byla starost o chlév. Každé ráno musel vyvozit hnůj a podestlat kravám čerstvou slámou. Pak musel každé zvíře vyhřebelcovat, dát mu pití, nanosit za žebřiny seno a nadojit mléko. O tuto práci se dělil s čeledínem, nebyl na ni sám.
Když se paní Dorota přesvědčila, že Jeník je také zbožný, zvala ho, aby předříkával růženec.
Na spaní mu pan Moglia přidělil malou světlou světničku a dobré lůžko. Po hmotné stránce byl na tom lépe než doma. Tam se dělil o světničku s bratry. Když si trochu zvykl na zdejší život, osmělil se večer číst při svíčce knihy, vypůjčené od dona Lacquy. Nikdo nic nenamítal, tak pokračoval.
V sobotu večer poprosil hospodáře, jestli by mohl brzy ráno odběhnout na chvíli do Moncucca. Vrátil se na snídani a o desáté doprovázel celou rodinu na velkou mši. Když o dalších sobotách prosil o dovolení opět, Dorota chtěla vědět, proč odchází. Přivstala si, spěchala do Moncucca před ním a z okna své přítelkyně pozorovala, kam Jeník půjde. Spěchal přímo do kostela. Šla za ním a viděla, že zašel do zpovědnice. Pak se zúčastnil mše svaté a šel ke svatému přijímání.
V těch dobách se přistupovalo ke svatému přijímání jen o ranní mši. Při velké, na kterou chodila většina věřících, se svátost nepodávala. Kdo chtěl přijímat, musel si přivstat.
Nazpět šla s Jeníkem.

• Od nynějška se nemusíš na neděli dovolovat, řekla mu cestou. Při zpovědi se svěřil panu farářovi, že touží stát se knězem.
  

Don Cottino ho povzbudil, aby se často zpovídal, každý týden přijímal, vzpomínal na Pána i během dne a důvěřoval, že On dokáže odstranit všechny překážky, které se staví do cesty. Dodal mu odvahy, aby se nepřestal učit, a v případě, že by mu to dovolilo jeho zaměstnání, byl ochoten s ním pokračovat v latině. Občas mu půjčil nějakou knihu.

DBT, 47–48

Čtyři soldy za kázání

V září roku 1829 byl v Morialdu jmenován za kaplana sedmdesátiletý kněz Jan Calosso. Měl všechny vlastnosti vzácného kněze, bohatou pastorační praxi, ale trvale onemocněl a nemohl zastávat samostatné místo.
V listopadu se konala v Buttiglieře několikadenní duchovní obnova. Pilně se jí zúčastňoval Jeník i starý kněz. Chlapec upoutal jeho pozornost, protože se cestou s nikým nebavil.

• Odkud jsi, milý chlapče? oslovil ho.
  
• Z Becchi. Dělám si duchovní obnovu.
  
• Všiml jsem si, žes pilně navštěvoval kázání. Velice by mě zajímalo, jestli jsi něčemu rozuměl. Tvá matka ti dovede jistě kázat srozumitelněji, že?
  
• Máte pravdu. Ale myslím si, že jsem rozuměl i všem zdejším kázáním.
  
• Mohu se přesvědčit? Dám ti čtyři soldy, když mi povíš čtyři věty z dnešního kázání.
  

Jan se zastavil a klidně přednesl knězi celé kázání, jako by ho četl z knihy.
Don Calosso užasl. Něco podobného nečekal. – Jak se jmenuješ? zeptal se.

• Jan Bosco. Otec mi zemřel, když jsem byl ještě malý.
  
• Jaké máš školy?
  
• Don Lacqua v Capriglio mě naučil číst a psát. Moc rád bych studoval, ale před starším bratrem se o tom nesmím ani zmínit. A kněží v Castelnuovu a v Buttiglieře nemají na mne čas.
  
• Proč bys chtěl studovat?
  
• Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdybych se stal knězem. Rád bych pomáhal těm, o něž se nikdo nestará.
  
• Řekni mamince, aby za mnou přišla. I když jsem starý, snad bych ti dovedl pomoci.
  

Když se matka dostavila, don Calosso jí řekl:

• Váš syn má neuvěřitelnou paměť. Neměl by ztrácet čas a měl by se dát do studia. Jsem ochoten pro něho udělat vše, co bude v mých silách.
  

Bylo dohodnuto, že za ním Jan každé ráno přijde a domů bude chodit spát. Když bude třeba pomoci na poli, vrátí se dříve. Konečně našel, co podvědomě stále hledal: otcovské povzbuzení, zázemí, oporu, důvěru. Ve Vzpomínkách napsal: „Hned jsem se svěřil tomuto knězi. Všechno jsem mu o sobě řekl, pověděl jsem mu o každém nápadu, každé myšlence. Konečně jsem našel věrného přítele své duše. Dosud jsem žádného neměl. Hned na počátku mi zakázal kající skutky, které jsem konal a které nebyly vhodné pro můj věk. Povzbudil mě, abych se často zpovídal a často přijímal. Naučil mě krátce rozjímat. Ale byla to spíše duchovní četba, k níž mne vedl.“

DBT, 51–52

S ním zemřela každá naděje

Od září 1830 začal Jan u dona Calossa bydlet. Do Becchi si přicházel jednou týdně vyměnit prádlo. Ve studiu dělal pokrok. Ještě ve stáří vzpomínal na toto období s nadšením: „Nikdo si nedovede představit, jak jsem byl šťasten. Dona Calossa jsem měl rád jako otce. Ochotně jsem mu sloužil. Tenhle Boží muž si mě moc oblíbil a často mě povzbuzoval slovy: Neboj se budoucnosti. Dokud budu žít, nic ti nebude chybět. A kdybych zemřel, stejně se o tebe postarám. Ještě nikdy jsem neprožíval tak šťastné dny. Naráz však přišla pohroma, která pohřbila všechny moje naděje.“
Jednoho listopadového rána 1830 si zašel Jeník domů s prádlem. Vzápětí přišel nějaký člověk a vyřizoval, aby se rychle vrátil k donu Calossovi, že se mu udělalo velmi špatně.
„Neběžel jsem, přímo jsem letěl. Nemohl mluvit. Dal mi klíč od skříňky a naznačil mi, abych ho nikomu nedával. To bylo vše. Zemřel. A s ním zemřely všechny moje naděje.“
Z náznaků bylo jasné, že nadějí je klíč od skříňky. Když ji otevřel, bylo v ní šest tisíc lir. Z připomínek, kterými Jana ujišťoval, že se postará o jeho budoucnost, vysvítalo, že peníze měl pro něho. Dokonce to potvrdili i svědkové jeho posledních chvil. Situaci mohlo změnit jen rozhodnutí v poslední vůli. Ta nebyla. Když se dostavili Calossovi synovci, zachovali se čestně. Když se od svědků dozvěděli o posledním přání strýce, řekli Jeníkovi:

• Vidíme, že peníze patří tobě. Vezmi si je.
  

Chvíli váhal a pak prohlásil: Nechci nic. Ve Vzpomínkách odbyl tuto záležitost stručnou větou: „Přišli don Calossovi dědici, odevzdal jsem jim klíč a vše, co mi dal.“
Tímto gestem začal předčasně naplňovat program, který si jako novokněz formuloval do slov, že celý život bude usilovat jen o spásu duší: Da mihi animas, coetera tolle. – Dej mi duše, ostatní si vezmi.
Byl zase sám. Bylo mu patnáct let a před ním se rozevírala temná noc. Neměl učitele, neměl prostředky, nevěděl, jak dál. Jeho usedavý pláč nedovedl nikdo utišit.

DBT, 52–53