Musím studovat

Znovu se opakuje sen

V Castelnuovu si nejvíce rozuměl se spolužákem Josefem Turco. V Sussambrinu měli statek vedle bratrovy usedlosti. Jeho otec byl ušlechtilý člověk a dobrý křesťan. Kdykoli potkal Jana, vždy s ním prohodil pár slov a na chvíli se zastavil.

• Jeníku, máš těžký život, ale vydrž a nevzdávej se.
  
• Pane Turco, děkuji za povzbuzení. Dělám, co mohu. Ale mám obavy, že maminka nedokáže uhradit mé studijní výlohy v Chieri.
  
• Doufám, že počítáš i s pomocí našeho Pána. Jestli si tě přeje mít na této cestě, jistě ti pomůže.
  
• Často si to také připomínám. Ale přesto mívám strach.
  

I když se pokoušel při podobných rozhovorech o úsměv, nedal se pan Turco oklamat. Moc dobře věděl, co už má chlapec za sebou těžkostí.
Jednou si pan Turco všiml, že Jeník je celý vyměněný. Prozpěvoval si a byl celý rozjásaný.

• Jeníku, když tě tak pozoruji, soudil bych, že tě potkalo štěstí.
  
• Dnes se vám mohu pochlubit jen dobrými zprávami. Měl jsem sen. Viděl jsem, že jsem se stal knězem a kolem mě se tísnily houfy chlapců.
  
• Škoda, že to byl jen sen, poznamenal zklamaně pan Turco.
  
• To nevadí. Vy to nedokážete pochopit. Ale mně to úplně stačí. S určitostí vím, že se stanu knězem.
  

Předchozí noci se opět octl na návrší jako ve snu, který měl v devíti letech. Zase viděl stádo a vznešenou paní, která mu svěřila všechny hochy a znovu mu opakovala: Buď pokorný, statečný a vytrvej. Až nadejde čas, všechno pochopíš.

DBT, 62

Stydí se žebrat

Dvacet lir z pouti nemohlo stačit na pobyt v Chieri. Bylo třeba se obléci, opatřit si obuv a knihy. A především zaplatit podnájem. Hospodářství v Sussambrinu nepřinášelo žádné přebytky. V říjnu řekl Jan matce:

• Kdybys nebyla proti tomu, vzal bych dva pytle, obešel bych naše známé a požádal je o pomoc.
  

Pro jeho povahu bylo něco podobného velmi nepříjemná záležitost. Doprošování se mu vždycky protivilo. A přesto se nakonec stane největším žebrákem devatenáctého století. Celý život bude prosit o pomoc. Nyní v říjnu se překonal poprvé.
Obcházel samoty kolem rodiště a okolní vesničky. Šel dům od domu, zaklepal a zaprosil:

• Jsem syn Markéty Boscové. Jdu studovat do Chieri na kněze. Má matka je chudá. Prosím, jestli můžete, tak mi pomozte.
  

Všichni ho znali. Chodili na jeho představení, poslouchali jeho vyprávění, měli ho rádi. Ale i oni byli většinou nemajetní. Dávali mu hrozny, kukuřici, několik kil obilí.

DBT, 63–64