Zelené roky v Chieri
Když se člověk dostane do úzkých
Byl v Chieri teprve několik měsíců a již na sebe upozornil malým
podvodem. Profesor latiny vysvětloval Agesilaův život sepsaný Corneliem
Nepotem. Bosco si zapomněl doma knihu. Aby si toho profesor nevšiml, otevřel
si před sebe mluvnici. Spolužáci to zaregistrovali a ve třídě nastal šum
a usmívání.
- Co se děje? otázal se profesor.
„Zpozoroval, že všichni koukají na mě. Vyvolal mě, poručil mi
přečíst text a přeložit ho. Vstal jsem, vzal do rukou mluvnici a začal
jsem zpaměti recitovat latinský text a potom jeho překlad. Spolužáci dali
průchod svému nadšení. Profesor se přestal ovládat a začal řádit,
protože poprvé nezvládl ve třídě kázeň.
Chtěl mi dát facku, ale stačil jsem uhnout. Vzal mi z rukou knihu a tázal
se souseda na příčinu smíchu.
- Bosco nemá Cornelia Nepota. Má jinou knihu a předstírá, že čte
z Nepota.
Teprve tehdy si toho profesor všiml. Poručil mi, ať čtu dál. Pokračoval
jsem. Když jsem skončil, řekl mi:
- Vaše paměť vás zachránila. Promíjím vám to. Važte si takového daru a dejte ho do služeb dobra.“
DBT, 69–70
Veselá společnost
I když se v tehdejších školách tvrdě prosazovaly křesťanské
zásady, skutečnost nebyla nijak radostná. I v jeho ročníku byli zkažení
hoši. Ve Vpomínkách píše, že ho kterýsi spolužák naváděl, aby okradl
svou bytnou. Dával si pozor, aby neskončil jako myš v drápech kocoura.
Protože byl chudý, nezúčastňoval se žádných mimoškolních podniků, ani
nepěstoval záškoláctví. Studijními úspěchy se dostával do popředí
zájmu. Použil svého vlivu k šíření dobra.
„Spolužáci, kteří byli prospěchově nejhorší, přicházívali za mnou,
abych jim pomáhal s úkoly. Dělal jsem to rád. Někdy jsem to přeháněl.
Při písemkách jsem posílal pod lavicí hotové překlady. Jednou jsem byl
přistižen, ale zachránilo mě profesorovo přátelství.
Svým počínáním jsem si získal u spolužáků sympatie a přízeň.
Nejdříve mě vyhledávali jen kvůli úkolům. Později si přáli, abych jim
i něco vyprávěl.“
Po čase vytvořili jakousi partu. Jan jí dal jméno Veselá společnost.
Souhlasili se třemi jednoduchými pravidly:
l. žádná činnost, žádný rozhovor, za který by se musel křesťan
stydět,
2. plnit vlastní školní a náboženské povinnosti,
3. být veselí.
Přál si, aby veselost byla průvodkyní jejich života. Dominik Savio, jeho
nejoblíbenější žák, jednou prohlásil: Usilujeme o svatost tím, že se
snažíme být hodně veselí. Všemožně se varujeme hříchu, protože ničí
v srdci radost.
Pro Dona Boska bylo zdrojem veselosti vědomí, že nás chovají Boží ruce,
to znamená nejlepší ruce. Zní to jako fráze, ale vyjadřuje vzácnou
hodnotu: křesťanskou naději.
V roce 1832 byl mluvčím spolužáků. Hrávali nejrůznější hry,
závodili, prožili společně mnoho dobrých chvil, hodně se nasmáli. Když
někdy jen tak odpočívali, Bosco předváděl kouzla. Každý program končil
modlitbou. Když byl svátek, navštěvovali kostel svatého Antonína, kde
jezuité pořádali skvělé náboženské kurzy. Některé myšlenky si
pamatoval celý život.
DBT, 70–71
Čtyři výzvy artistovi
O jedné neděli přišlo do kostela jen málo lidi. Přijel artista a
uváděl do úžasu svým programem celé město. Měl úroveň. Výborně
běhal a skákal jako gumový. Vyzýval mládež k měření sil, ale nikdo se
neodvážil. Chtěl se udržet ve městě co nejdéle. I Bosco ho sledoval se
zájmem.
- Jestliže bude tenhle chlapík pokračovat ve svých nedělních
vystoupeních, podaří se mu narušit i naše společenství, odvážil se
tvrdit Jan.
„Bylo by třeba, aby se někdo přihlásil, utkal se s ním, porazil ho a
pokořil jeho sebevědomí.
- A kdo ho porazí?
- Někdo se jistě najde. Tak zázračný přece není. Domnívám se, že
neběhám o nic hůře.
Neuvědomil jsem si dosah svých řečí. Jeden horlivý spolužák hned
sjednal sázku. Student proti profesionálovi.
Mělo se běžet středem města. Sázka byla dvacet lir, to znamená nájemné
za celý měsíc. Přátelé dali částku dohromady, protože já byl bez
peněz. Na závod přišlo hodně lidí. Artista měl hned od startu náskok
aspoň deset metrů. Byl dobrý sprinter. Snažil jsem se mu být v patách.
Teprve v závěru závodu se mi ho podařilo předběhnout a vyhrát.
Zdálo se, že tím všechno skončilo. Ale poražený mistr trval na odvetě.
Šlo o jeho čest.
- Vyzývám tě na závod ve skocích. Sázím se o čtyřicet lir. Za místo
sázky zvolil vodní kanál.
Rozběhl se a bezvadně skočil. Dále se snad ani nedalo doskočit. Měl
jsem pocit, že nejsem schopen takového výkonu. Rozvažoval jsem, jak se
doslat z nesnází. Jestli jsem měl artistu porazit, zbývalo jediné:
dopadnout při skoku na ruce a udělat ještě salto. Lidé mě povzbuzovali a
mně se to podařilo. Vyhrál jsem podruhé.
…
Artista se málem rozplakal. Byl na mizině. Šli jsme za ním a navrhli mu, že
vrátíme všechny peníze, jestliže nám zaplatí v restauraci oběd. Rád
souhlasil. Stál ho dvacet pět lir a do peněženky se mu vrátilo
dvěstěpatnáct. Při loučení prohlásil:
- Kdybyste mi nebyli vrátili peníze, zničili byste mě. Děkuji vám. Rád
na vás budu vzpomínat. A nikdy v životě nebudu soutěžit se studenty.
Pak narychlo sbalil své věci, aby byl co nejdříve odtud pryč.
DBT, 71–73
