Nikoho nemám a přicházím z Valsesie

Otec se sekerou

V té době navštěvoval oratoř asi čtrnáctiletý hoch. Když se to dozvěděĺ jeho otec, který byl každý večer opilý, zakázal mu to. Byl obchodníkem. Chlapec ho neposlechl a chodil dál. Otce to rozčílilo a synovi slíbil, že mu rozbije hlavu, jestli ještě jednou půjde za Donem Boskem.
Příští neděli hoch přesto přišel. Když se večer vrátil domů, otec ho očekával. V ruce držel sekeru, vstal a zakřičel:

• Žes byl zase u Dona Boska?
  

Chlapec se polekal a prchal z domu. Otec se pustil za ním.

• Až tě chytím, tak tě zabiju! křičel.
  

Scénu sledovala i matka. Vyběhla za manželem, aby ho odzbrojila. Hoch měl nohy rychlejší. Když doběhl do oratoře, měl značný náskok. Zabouchal na dveře, ale nikdo mu neotevřel. Ze strachu vylezl na morušovník. Neměl již listí, byla zima, ale vidět ho nebylo, protože byla tma.
Vzápětí přišel opilec se sekerou. Tvrdě zabušil na dveře. Markéta předtím zahlédla oknem hocha lezoucího na strom. Šla otevřít. Opilec s hulákáním vtrhl dovnitř a rovnou do pokoje Dona Boska.

• Kde je můj syn? zařval.
  
• Tady ho určitě nenajdete, ohradil se rezolutně Don Bosco.
  
• Vím, že je u vás! A začal otevírat dveře a skříně. – Až ho chytnu, tak ho zabiju.
  
• Co si to zde dovolujete? energicky zaprotestoval Don Bosco. Řekl jsem vám, že tady není. A i kdyby byl, tak zde jste v cizím bytě a nemáte tu co dělat. Jakým právem si dovolujete takhle hulákat? Vypadněte, nebo zavolám policii.
  
• Policii půjdu zavolat, důstojnosti, já. A ta vám poručí, abyste mi vrátil kluka.
  
• Výborně, pojďme na policii oba. Až jim povím, jak jste se zde choval, velkou radost z vás mít nebudou. A až jim dosvědčíme, že jste chtěl zabít svého syna, určitě si vás tam hned nechají.
  

Opilec ztratil kuráž a s kletbami a křikem odešel. Pak vyšel ven i Don Bosco, přiblížil se ke stromu a tiše volal hocha, aby slezl dolů.

DBT, 169–170

Arcibiskupovo uznání

Don Bosco říkal, že bydlí s hochy v domě patřícím k oratoři svatého Františka Saleského. Od začátku tím dával najevo, že prvořadou záležitostí je zde oratoř.
V květnu založil mezi hochy Družinu svatého Aloise. Každý člen se zavazoval ke třem povinnostem: dávat dobrý příklad, varovat se neslušných řečí a přijímat svátosti. Družina se stala zakrátko náročným společenstvím, v němž si všichni pomáhali stát se lepšími.
Měsíc po této události, 21. června, se okázale slavil svátek svatého Aloise. Don Bosco svěřil jeho přímluvě své hochy a dal jim ho za vzor mravní čistoty. Přišel pan arcibiskup a uděloval svátost biřmování.
Když vstupoval do kaple, neuvědomil si, že není v katedrále. Zavadil mitrou o strop a spadla mu na zem. Všechny to rozesmálo. I Jeho Excelenci. Pohotově pronesl:

• Vidíte, jak si považuji, že jsem mezi hochy Dona Boska. Jinde tento obřad vynechávám. Vám budu kázat vyjimečně s odkrytou hlavou.
  

Po obřadech se rozvinul přátelský rozhovor, při němž se řešil případ biřmovaných hochů. Bylo povinností místního faráře uvědomit kolegy farností, do nichž hoši patřili, aby provedli ve svých matrikách záznam o přijetí biřmování. Vznikl problém, kam zprávu poslat, když hoši nepatřili nikam. Pan arcibiskup vyřešil problém nečekaně pružně. Prohlásil oratoř za farnost opuštěných hochů. Před přítomnými faráři z města tak potvrdil postavení Dona Boska a oprávněnost jeho počínání.

DBT, 174–175

Dovol, abych se vrátila domů

Na jedno nedělní odpoledne ohlásil Brosio veřejné vystoupení. Přišlo hodně lidí. Hoši měli předvést ukázku bitvy. Dopadlo to špatně. Pronásledovaná strana byla zatlačena do zahrádky matky Markéty a celou ji zdevastovala. Ze zeleniny, fazolí, rajčat a salátu nezbylo nic.
Sama pozorovala tuto zkázu z okna, ale nikdo nedal na její volání. Když bitva skončila, přivedla do zničené zahrádky syna a zavyčítala:

• Podívej se, co mi tví kluci provedli. Všechno zničili.
  

Když se večer všichni pomodlili, hoši dali dobrou noc a šli spát. Matka Markéta rozžala olejovou lampu a dala se do spravování šatů a prádla. Don Bosco si sedl vedle ní a pomáhal jí. Nejčastěji přišíval knoflíky. Byla to pro oba jediná klidná chvíle, kdy mohli spolu hovořit a řešit starosti, kterých bylo stále více než dost.
Tentokrát Markétě nebylo do řeči. Zničená zahrádka a znevážená námaha se jí dotkly příliš hluboce. Hochy znala, ale podobnou bezohlednost nečekala. Don Bosco hledal vhodná slova, aby ji potěšil, ale nedařilo se mu.

• Jeníku, řekla po chvíli mlčení, nějak mě všechno zmohlo. Jsem už stará. Pusť mě zpět do Becchi. Denně jsem pracovala od východu slunce do pozdních večerů, nikdy jsem nečekala žádnou zvláštní vděčnost, ale dnešní bezohlednost mě zranila. Nemám sílu pokračovat dál.
  

Měla pravdu. Pro to, co jí kluci provedli, nebylo omluvy. Don Bosco mlčel. Celý život rozdala ve službě bližním. Nikdy nemyslela na sebe. Po chvíli ticha udělal jediné gesto. Ukázal na kříž visící na stěně. A stará venkovanka pochopila. Chvíli seděla se sklopenou hlavou, pak vstala, šla si pro svoje šití a dala se do opravování, aby ráno nemuseli hoši do práce v děravých šatech.
Pak se už ani jednou nepokoušela o návrat do rodného kraje. Dožila svůj život mezi synovými rošťáky. Potřebovali matku. Mnozí jinou nepoznali. Aby dokázala pokračovat, musela častěji pozvedat oči k ukřižovanému Pánu.

DBT, 179–180