Otřesená naděje
Dramatické události
Druhá polovina roku 1848 byla ještě bouřlivější. Bylo potlačeno
povstání v Praze a v Paříži a u Custozy porazili Rakušané Karla
Alberta. Politikové a lid připisovali porážku neschopnosti mocných a
dožadovali se potrestání zodpovědných činitelů. Bylo zakázáno veřejné
shromaždování a podporovalo se tažení proti kněžím. Don Bosco popsal ony
měsíce následovně: „Každý výpad proti knězi nebo proti náboženství
se hodnotil jako vlastenecký čin. Několikrát jsem byl přepaden doma i na
ulici. Když jsem jednou vyučoval katechismus, někdo na mě vystřelil
z pušky. Střela proletěla oknem a mým talárem mezi paží a hrudí, zaryla
se do zdi a nechala v ní velkou stopu. Stalo se to v Pinardiho kapli. Hoši
byli výstřelem silně postrašeni. Také jsem se ulekl, protože jsem si
uvědomil, že jsem vyvázl jen o vlásek. Abych uklidnil posluchače,
komentoval jsem událost s humorem:
- Na podobné efekty nejsem zvyklý. Pódívejte se, jak dopadl můj talár.
Taková díra! Je mi ho líto, vždyť se ničím neprovinil a nemám
náhradní. Panna Maria mě ochránila.“
Jeden z hochů pak vyndal projektil ze zdi. Byla to pořádná kulka.
- Jindy jsem byl uprostřed velkého houfu chlapců. Nebylo dosud nijak
pozdě. Tu mě napadl dlouhým nožem neznámý mladík. Zachránil jsem se
šíleným útěkem domů. Také don Borel vyvázl přímo zázrakem před
kulkou z pistole. Byly to výsledky štvavé kampaně některých novin. Dva
články měly například nadpis: „Ve Valdoku se chystal převrat…
Valdocký kněz a nepřátelé vlasti.“
DBT, 184
Ve Valdoku žijí ve znamení naděje
Dříve než skončil pohnutý rok 1848, přihodila se ve Valdoku událost,
která posílila Don Boskovu naději. Jeden z jeho hochů oblékl kleriku. Byl
to jeho spolurodák a jmenoval se Ascanio Savio. Od porvopočátku navštěvoval
oratoř. Nyní měl vstoupit do semináře, ale ten byl zavřený.
Arcibiskupská kurie mu dovolila uskutečnit obřad obláčky u Cottolenga.
Jinak měl nadále zůstat u Dona Bosco a pomáhat mu.
Nezůstal u něho natrvalo. Za čtyři roky vstoupil do semináře a stal se
diecézním knězem. O Donu Boskovi prohlásil:
- Měl jsem ho rád jako vlastního otce.
A Don Bosco o něm napsal: „Svěřil jsem mu hned část asistence,
výuku katechismu a starost o další naše záležitosti. S úlevou jsem
pociťoval, že mi někdo pomáhá. První beránek se stal pastýřem.“
Don Bosco nám zanechal z těch dob vzpomínku na zvláštní událost.
V oratoři se oslavoval nějaký svátek a stovky hochů byly připraveny
setkat se s Pánem při svatém přijímání. Don Bosco začal mši svatou a
byl přesvědčen, že ve svatostánku je dostatečné množství
konsekrovaných hostií. Když začal rozdávat Tělo Páně, zjistil, že
ciborium je skoro prázdné. Josef Buzzetti, který se staral o sakristii,
jednoduše zapomněl přichystat na oltář další ciboř. Přišel na to až
po proměňování, kdy už se nedalo nic dělat.
Don Bosco se těšil, jak se toho dne stane náš Pán hostem všech hochů, a
zatím měl k dispozici několik částeček. Začal rozdávat. Podělil už
hezky velký počet a k údivu svému i Buzzettiho se v ciboriu udržoval
neztenčený počet. Dostalo se na všechny. Případ několikrát vyprávěl
i v pozdějších letech. Pán mu dal najevo, že s ním je ve chvílích
nejistot. Posílil jeho víru a naději.
DBT, 186–187
