Rok 1849 – rok trnitý a jalový
Čtyři hoši a bílý kapesník
Nejvíce spoléhal na Gastiniho a Revigliu. Roku 1848 dělal pro ně a pro
dalších jedenáct duchovní cvičení. Tohoto roku je pořádal dvakrát,
protože počet stoupl na šedesát osm. Stále sledoval, vybíral a vedl
některé jednotlivce, u nichž předpokládal, že by mohli být v budoucnu
kněžími.
Na konci exercicií si zavolal Josefa Buzzettiho, Jakuba Belliu, Karla Gastiniho
a Felixe Revigliu a řekl jim:
- Velmi nutně potřebuji někoho, kdo by mi pomáhal s oratoří. Nechtěli
byste to být vy? Co na to říkáte?
- Jak bychom vám mohli pomáhat?
- Především byste se měli vrhnout do studia, hned začít s latinou a pak
s dalším. Když bude Bůh chtít, mohli by z vás být jednou kněží.
Čtyři hoši se beze slova dohodli tím, že si chvíli hleděli do
tváří. Pak přijali nabídku. Don Bosco si dal jednu podmínku. Vyndal
kapesník a zmačkal ho.
- Přál bych si, řekl, abyste se stali v mých rukou ve všem tak
poslušnými jako tento kapesník.
Z přítomné čtveřice měl základní vzdělání pouze Bellia. Don Bosco
svěřil v srpnu hochy energickému donu Chiavesovi. Sám jim dal základy
italštiny a v září s nimi zašel do Becchi k bratru Josefovi. Zde se
s nimi pustil do latiny.
Do Turína se vrátili v říjnu. Přišli právě na slavný pohřeb, kterým
se loučilo město s Karlem Albertem.
DBT, 196–197
Zavolal jsem na něho: Karle!
Druhou událost zapsala markýza Marie Fassatiová:
„Tuto událost jsem slyšela na vlastní uši od samého Dona Boska a snažila
jsem se ji popsat co nejvěrohodněji.
Jednou volali Dona Boska k hochovi, který navštěvoval oratoř a nyní
těžce onemocněl. Bohužel nebyl v Turíně a vrátil se až za dva dny.
Když zašel za nemocným, bylo již na dveřích smuteční oznámení. Šel
přesto dál, aby aspoň potěšil zničené rodiče. S pláčem mu
vyprávěli, že syn ráno zemřel. Chtěl ještě jednou chlapce vidět.
Zavedli ho do pokoje zemřelého.
- Když jsem vešel do světnice, potvrdil Don Bosco, napadlo mě, že by hoch
nemusel být mrtvý. Přiblížil jsem se k jeho lůžku a zavolal na něho:
Karle! Otevřel oči, pozdravil a usmál se.
- Done Bosco! zvolal, probudil jste mě ze strašného snu. Přítomní se
vylekali a s křikem utíkali ze světnice, až pokáceli svíce. Don Bosco
zatím uvolnil hocha z prostěradla, do kterého byl zabalen.
- Zdálo se mi, začal vyprávět, že jsem spadl do dlouhé temné jeskyně,
která byla tak těsná, že jsem se v ní začal dusit. Na dně jsem viděl
jasný prostor, kde se právě odbýval soud nad mnohými dušemi. Můj strach a
úzkost se staly nesnesitelnými, když jsem viděl velký počet odsouzených.
Zakrátko jsem měl být také souzen. Dostal jsem hrozný strach, protože jsem
vykonal špatně svou poslední zpověď. Najednou jste mě vzbudil.
Mezitím se vrátil otec s matkou a radovali se, že syn opět žije.
Karlík je radostně přivítal. Když se s nimi objal, prosil je, aby ho
nechali s Donem Boskem o samotě. Vyznal mu, že se dopustil těžkého
hříchu. Když onemocněl, volal hned Dona Boska. Ale ten nebyl doma. Přišel
za ním jiný kněz, kterého neznal, a neměl odvahu vyznat mu svůj hřích.
Bůh mu právě dal poznat, že za svatokrádežnou zpověď zasloužil
peklo.
Vyzpovídal se s velkou lítostí. Jakmile dostal rozhřešení, zavřel oči a
šťastně usnul. Byl mrtev.“
**DBT, 199–200****
Koš s neubývajícími kaštany
Třetí příhodu zachoval Josef Buzzetti a potvrdil ji Karel Tomatis, který
patřil rovněž mezi první hochy bydlící v Pinardiho domě. Don Bosco
chodil na svátek zemřelých s hochy na hřbitov. Když tam vykonali
pobožnost, vrátili se a pražili jedlé kaštany. Koupil jich tři velké
pytle.
Matka Markéta nevěděla, jaké úmysly s nimi má a proto jich připravila
asi čtyři kila. Když pro ně Buzzetti zašel a viděl, jak jich je málo,
řekl:
- Don Bosco bude nemile překvapen, až zjistí, že jich je upražena taková
trocha. Hned ho jdu upozornit.
Ale nebylo snadné se k němu dostat. Byl již obklopen dovádivým
zástupem. Vzal do rukou košík, vysypal do něho horké kaštany a dal se do
rozdávání. Každý dostal plnou hrst. Buzzetti na něho volal:
- Nevystačí vám na všechny. Dávejte méně. – Jak to? V kuchyni jich
jsou přece tři pytle.
- V kuchyni není nic. Všechny máte v košíku. Přinesl jsem všechno.
Don Bosco byl překvapen, ale rozdával hlučícímu zástupu dál. –
Slíbil jsem každému plnou hrst. Musím splnit slovo.
Dále rozdával po plných hrstích. Buzzetti byl stále netrpělivější,
protože podle jeho odhadu měl být košík již dávno prázdný. Bylo již
poděleno velké množství, ale hodně jich rovněž ještě čekalo na svůj
díl. Všimli si toho i další. Stovky očí pozorovaly prázdný košík,
z něhož dovedl vylovit pro každého plnou hrst. Dostalo se na všechny. Toho
večera začali hoši při loupání kaštanů nadšeně provolávat:
- Don Bosco je svatý!
DBT, 200
