Půl tuctu dílen
Dvě stoličky pro začátek
V roce 1853 dostavěl novou budovu. Rozhodl, že v domě zařídí dílny
a hoši se budou učit doma. Rozhodnutí uspíšilo špatné chování a
fluktuace starších dělníků, s nimiž museli hoši pracovat. Druhou
pohnutkou bylo, že krejčovská, obuvnická a tiskařská dílna budou pro
oratoř přínosem.
Na podzim roku 1853 otevřel krejčovskou a obuvnickou dílnu. První výbavu
tvořily dvě stoličky a čtyři židle. Don Bosco byl mistrem. Sedl si na
stoličku a ukázal čtyřem chlapcům, jak se přibíjí na botu podrážka,
jak se pracuje se šídlem a jak se zhotovuji a používají dratve. Po
několika dnech předal své mistrovské místo Dominiku Goffimu, který byl
zároveň vrátným oratoře.
Krejčovskou dílnu umístil do dosavadní kuchyně; a tu přemístil do nové
budovy. Prvním krejčovským mistrem byla matka Markéta a také Don Bosco. Na
studiích v Castelnuovu se naučil u pana Roberta obstojně šít a
stříhat.
Začátkem roku 1854 ohlásil hochům, že otevírá knihvazačskou dílnu.
DBT, 219
Za rok byla tiskárna
Koncem roku 1856 otevřel čtvrtou dílnu – stolařskou. Odvolal
z městských dílen skupinu hochů, do velké haly opatřil pracovní stoly a
nářadí, zřídil sklad dřeva a prvním mistrem jmenoval pana Coria.
Pátou dílnou, nejtoužebněji očekávanou, byla tiskárna. Trvalo mu celý
rok, než vybojoval na úřadech povolení. Souhlas obdržel 31. prosince
1861. Zahájil pod vedením tiskařského mistra Ondřeje Giardina. Jeho
asistentem byl Josef Buzzetti.
První knihou vytištěnou v tiskárně oratoře svatého Františka Saleského
bylo dílko kanovníka C. Schmida: Veselá povídka o mladém poustevníkovi
Teoflovi. Vyšla v edici Katolického čtení v květnu 1862. Od té doby
všechny další tituly jmenované edice vycházely v tiskárně oratoře.
Jinde se tisklo pouze výjimečně. Začátky byly nanejvýš skromné. První
inventář tvořily dva tiskařské válce. Vše se obsluhovalo ručně. Ale
ještě za života Dona Boska byla dána do provozu velká moderní tiskárna,
která mohla konkurovat kterémukoli turínskému podniku.
V roce 1862 Don Bosco otevřel šestou a poslední dílnu –
zámečnickou.
**DBT, 220****
Kdo není zcela chudý, nemá místo v tomto domě
Oratoř a domov, v němž bydlelo stále více hochů, se nesměly stát
továrnou na dělníky, ale výchovným domovem. Za tím účelem vydal ve
školním roce 1854–1855 první pravidla, která dávala životu v oratoři
určitý řád a jednotného ducha.
Do učebního poměru přijímal hochy od dvanácti do osmnácti let. Učeň
musel být bez otce a bez matky, opuštěný, bez jakýchkoli prostředků.
Jestliže měl sourozence nebo příbuzné, kteří se mohli o něho postarat,
neměl šanci bydlet v jeho domě.
Pravidla určovala, kdo vede dům a koho jsou hoši povinni poslouchat. Prvním
představeným byl ředitel. Odpovídal za mravní růst a za plnění
povinností každého hocha. Ekonom se staral o hmotné záležitosti,
katecheta o duchovní potřeby. Asistenti rozdělovali chléb a byli výchovně
přítomni v jídelně, v dílnách a v ložnicích.
Z ctností se nejvíce odporučovaly úcta k Bohu, pracovitost, poslušnost
vůči představeným, láska k spolubydlícím, skromnost. Pravidla určovala
chování doma i mimo dům. Nejvážnějšími přestupky byly klení,
bezcharakternost, nepoctivost a krádež. Bylo zakázáno mít u sebe peníze,
hrát hazardní hry, kouřit a stravovat se mimo dům.
Vstávalo se časně ráno. Potom byla mše svatá s ranními modlitbami a
růžencem, snídaně a nástup do zaměstnání. Obědvalo se společně a
následovala velká polední přestávka. Pak se pokračovalo v práci. Večer
byla školní výuka. Den končil společnou večerní modlitbou. Po ní Don
Bosco krátce promluvil k celému společenství a popřál všem dobrou
noc.
Jednou za měsíc měli všichni hoši krátké duchovní ústraní. Říkalo se
mu příprava na dobrou smrt. Jednou za rok byla krátká duchovní
cvičení.
V náboženské oblasti měl Don Bosco na studenty větší požadavky.
K dělnické mládeži byl shovívavější. Ale i mezi ní objevoval hochy
s mimořádnou duchovní úrovní. Pro ně založil v roce 1859 Družinu
svatého Josefa. Přijímal do ní horlivější hochy a vychovával z nich
šiřitele křesťanského života mezi dělníky.
DBT, 221–222
