Studenti ve vojenských pláštích

Chlapec Jan Cagliero

1. listopadu 1851 přišel navštívit rodný kraj. Spolurodáci si přáli, aby k nim promluvil v castelnuovském kostele. Ke kazatelně ho provázel velmi živý ministrant, který ho přesto vydržel pozorně poslouchat po celou dobu kázání. V sakristii nespustil z Dona Boska oči. Sledoval každý jeho pohyb.

• Mám takový dojen, že bys mi něco rád řekl, usmál se Don Bosco. Uhodl jsem?
  
• Ano. Rád bych šel s vámi do Turína studovat. Také bych chtěl být knězem.
  
• Jsem pro. Řekni mamince, aby za mnou přišla večer na faru. Chlapec se jmenoval Jan Cagliero. Neměl již otce. Matka večer přišla.
  
• Paní Terezo, je to pravda, že mi chcete prodat syna?
  
• U nás prodáváme jen telata, odpověděla se smíchem mladá maminka. Kluky dáváme zadarmo.
  
• Tím líp. Připravte Jeníkovi do uzlíku nějaké prádlo a vezmu ho zítra s sebou.
  

Ráno byl Cagliero v kostele první a ministroval při mši svaté. Po společné snídani dal mamince na rozloučenou pusu, vzal do ruky zavazadlo a netrpělivě pronesl:

• Done Bosco, proč se zdržujeme, když máme před sebou dalekou cestu?
  

DBT, 223–224

Záruka na padesát let

Ve středu po Velikonocích roku 1853 bylo v Turíně celý den zamračeno. Dva nerozluční spolužáci a přátelé na život a na smrt, Jan Francesia a Michal Rua si právě spolu opakovali látku z italštiny. Michal byl výjimečně roztržitý a nepřítomný. Něco ho trápilo. Francesia se ho pokoušel rozveselit, ale nedařilo se mu to. Přešla ho trpělivost, zlostně zavřel knihu.

• Co je s tebou? rozhořčil se. Nepoznávám tě. Michal se smutně zatvářil:
  
• Zemřel mi bratr Jan. Před ním mi jich zemřelo již šest a sestra. Nyní je řada na mně.
  

Doma zemřel poslední bratr. Matka zůstala sama v bytě, který patřil zbrojovce. Když se dozvěděl zprávu Don Bosco, pozval Michala na obchůzku Turínem, aby ho vyvedl z jeho chmur. Bloudili městem, zastavovali se v kostelích, řešili problémy oratoře. V těch dnech Turín slavil čtyřsté výročí zázraku s Nejsvětější svátostí. Don Bosco vydal o té události knížečku, která byla rychle rozebrána.
Zdrželi se ve městě dlouho. Bylo třeba se vrátit. Don Bosco se zastavil a se zvláštní účastí řekl Michalovi:

• Až se bude za padesát let slavit deváté padesátiletí zázraku, já zde již nebudu. Ale ty tady budeš. Nezapomeň vytisknout znovu mou knížečku k této příležitosti.
  
• Vy žertujete. To bude až v roce 1903. Jak můžete něco podobného tvrdit? Mě naopak pronásleduje stále vtíravěji myšlenka, že je mi v patách smrt.
  
• Michale, mýlíš se, ohradil se Don Bosco. Zaručuji ti, že tu budeš ještě za padesát let. Nezapomeň, že pak musíš vydat mou knížečku.
  

V roce 1903 Rua skutečně žil. Měl šedesát šest let. Stál místo Dona Boska v čele salesiánské rodiny a dal vytisknout Don Boskovu brožurku.

DBT, 226–227