Oratoř malých zedníků
Nesrozumitelné kázání
V kostele svatého Františka usilovně kázal mladý kněz. U vedlejšího
oltáře sedělo na stupních několik mladých zedníků. Opírali se jeden
o druhého a spali.
Do chrámu přišel i Don Bosco. Hned si všiml spících hochů. Šel za nimi,
vzbudil je, usmál se na ně a polohlasně, aby nerušil kazatele, se
otázal:
- Proč spíte?
- Ničemu nerozumíme, odpověděl rozespale největší.
- Zbytečně si kvůli nám ničí hlasivky, dodal druhý.
- Hoši, pojďte za mnou! řekl a odvedl si je do sakristie. Mezi hochy byl
Karel Buzzetti, Jan Gariboldi a Germano. Později se stali salesiány a třicet
až čtyřicet let žili s Donem Boskem na Valdoku a pomáhali mu. Tehdy to
byli neznámí mladí zedníci. Později velké opory jeho díla.
Do sakristie přišel i Bartoloměj se svými kamarády. Počet se
zvyšoval. Don Bosco se s nimi nejdříve krátce pomodlil, pak měl
kázáníčko střižené na ně. Bylo živé, dialogické, zajímavé, plné
epizod a informací. Pak se vrátili do kostela, sedli si do lavíc a Don Bosco
měl pro ně mši svatou.
Po mši dostal každý buchtu. Dopoledne bylo dlouhé, hoši měli chuf si něco
zahrát. Zavedl je vedle na dvůr ústavu pro doškolování kněží. Na velké
běhání byl nedostačující, ale lepší něco než nic.
Když se objevil nějaký kněz, rychle mizeli pryč.
Když si toho všiml don Guala a don Cafasso, dovolili chlapcům volně si na
prostranství hrát. Šlo jen o neděle. Ve všední den byli až do setmění
v práci. Dovolení nikdy neodvolali, i když zakrátko vzrostl jejich počet
z patnácti na osmdesát. Pro kněze to znamenalo rozloučit se s nedělním
klidem. Když spustilo všech osmdesát hochů naplno, byl to jistě silný
koncert pro jejich nervy. Přesto zde hochy nechali po celé tři roky, co tu
Don Bosco bydlel.
DBT, 119–120
Kdybych měl jen kus chleba
Hochy lákala za Donem Boskem především jeho srdečná a opravdová
dobrota. Denně se o ní přesvědčovali. Celý den byl všem k dispozici a
nejrůznějšimi způsoby jim pomáhal. Celé hodiny je učil číst, psát a
ovládat čtyři základní početní úkony. Pokud na to nestačil sám, dovedl
jim zajistit náhradní učitele.
Když někdo neměl práci nebo měl mizerného zaměstnavatele, hledal tak
dlouho, dokud mu nesehnal vhodné zaměstnání u poctivého křesťana. Když
nutně potřebovali peníze, věděli, že Don Bosco pohotově vyndá
peněženku a pomůže. Když měli problémy, stačilo přijít a říci:
- Potřebuji s vámi mluvit. Stavte se u mě v práci.
Poslechl, chodil, vylezl na lešení, procházel dílnami. Často stačilo
pár slov, aby bylo lépe.
Jednou z jeho často užívaných vět, která má dodnes cenu zlata, byla:
„Mám tě tak rád, že kdybych jednoho dne měl jen kus chleba, rozdělil
bych se o něj s tebou napolovic.“
Kdykoli bylo třeba někoho napomenout, učinil tak, ale nikdy před druhými,
aby nepokořil. Když někomu něco slíbil, splnil to za sebetěžších
podmínek.
V těch dobách se pokoušelo pomáhat chudým hochům více kněží. Ale
každý si počínal jinak. Jejich laskavost byla profesionální, neosobní,
tuctová. Stačí si přečíst pravidla svatého Aloise Pavoni nebo výchovné
směrnice Školských bratrů. Všichni přikazovali laskavost vůči hochům,
ale hoši se nesměli projevovat trochu živěji, tím méně se bouřlivě
vydovádět. Všude se ukládalo mlčení, soustředění, ústraní.
Don Boskova laskavost byla docela jiná. Byla živá a veselá. Již jako
zakladatel Veselé společnosti objevil hodnotu hlučné radosti, potřebu
veselosti a uvolněnosti. Jeho zásádou bylo: „Hrejte si, skákejte,
křičte. Jde mi jen o to, abyste nehřešili.“ Za ideální prostor
považoval volný terén, hřiště, kde se dalo svobodně křičet a do
omrzení běhat a hrát. Samozřejmě, že nenechával hochy bez dohledu. Jeho
neustálá přítomnost je však nespoutávala, nýbrž povzbuzovala.
Přesvědčil se, že vychovatel nesmí být dozorcem, nýbrž účastníkem
jejich zábavy
DBT, 122–123
