Salesiánská asociace Dona Boska (SADBA)


Počátky kněžské činnosti

Zázrak malých

Program oratoře

Don Bosco nám ve Vzpomínkách popsal program valdocké oratoře:
„Časně ráno se otevíral kostel a až do začátku mše se zpovídalo. Mše bývala v osm hodin. Když byl u zpovědnice velký nával, posunula se až na devátou hodinu. Po mši svaté byl výklad evangelia nebo vyprávění z Písma svatého. Pak byla až do oběda škola.“
V poledne si udělal Don Bosco hodinovou pauzu, aby se naobědval a trochu si odpočinul. Od jedné začínala rekreace: hry, kuželky, gymnastika. O půl třetí byla lekce z katechismu, pak růženec, krátká promluva, zpívané litanie a požehnání.
„Dále byl volný program. Kdo chtěl, mohl se učit nebo zpívat nebo hrát nebo číst. Většina kluků se až do setmění bavila hrami. Tyto chvíle jsem využíval k individuálním rozhovorům s hochy. Přiblížil jsem se k jednomu a pošeptal mu nějakou radu, jinému jsem doporučil větší poslušnost, dalšímu dochvilnost na katechismu, jinému jsem nabídl, aby se vyzpovídal.“

DBT, 151

Pane, učiň, aby nezemřel…

Byla první červencová neděle v roce 1846. Don Bosco ji prožil mezi hochy v oratoři. Celý den bylo vedro a slunce přímo pálilo. Když se večer vracel do svého bytu v útulku, cestou omdlel. Donesli ho na lůžko. Silně se rozkašlal a začal chrlit krev. Prudce mu stoupla teplota, potil se, na první pohled bylo zřejmé, že jeho stav je kritický. I on se domníval, že se přiblížil konec života. Přijal svátost pomazáni nemocných a viatikum. Po lešeních a dílnách se rozlétla zpráva, že umírá.
Večer po práci spěchaly houfy mladých zedníků a dělníků před okna jeho pokoje, zde zamlkle postávali, tak jak byli v pracovních šatech a bez večeře.
Lékař zakázal jakoukoli návštěvu. Markýza poslala k jeho lůžku ošetřovatele, který se od něho nesměl vzdálit. Hoši ho prosili:

  • Řekněte nám, jak mu je, pusťte nás k němu, aspoň se na něho podívat. Potřebuji mu říci jen slovíčko. Kdyby věděl, že jsem tady, měl by radost a přál by si mě vidět… Kdy bude zdráv? Je to pravda, že zemře?…

Ošetřovatel byl neoblomný. Don Bosco se pohyboval osm dní mezi životem a smrtí. V těch dnech nebyla s hochy řeč. Pracovali za slunečního úpalu a celý den nic nejedli ani nepili, aby mu svými oběťmi vyprosili na Pánu zdraví. Ve dne v noci se střídali v chrámu Panny Marie Těšitelky. Před jejím obrazem stále někdo klečel. Často se jim zavíraly oči únavou, vždyť měli za sebou dvanáctihodinovou směnu. Ale odolávali, protože Don Bosco jim nesměl zemřít. Někteří ve své nerozvážné velkorysosti slíbili Panně Marii, že se budou celý život denně modlit růženec. Jiní učinili slib, že celý rok budou jíst jen suchý chléb s vodou.
V sobotu krize vrcholila. Don Bosco se dusil, neměl sil si odkašlat. Zdálo se, že v noci zemře. Ale nestalo se tak. Naopak, nastal obrat. Panna Maria vyslyšela prosby hochů, kteří nemohli dále žít bez otce.
O poslední srpnové neděli vyšel poprvé z domu. Opíral se o hůl, chůze ho vyčerpávala, ale nevzdal se. Zamířil k oratoři. Jak ho hoši zahlédli, utíkali mu naproti. Nejsilnější ho posadili do křesílka, Vyzvedli na ramena a v průvodu si ho nesli na hřiště. Jásali, zpívali, skákali radostí. Don Bosco se rovněž nedovedl ubránit dojetí. Namačkali se do kaple a společně děkovali Pánu. Pak nastalo velké ticho. Don Bosco povstal, aby pronesl pár slov.

  • Za svůj život vděčím vám, řekl. Ujišťuji vás, že od nynějška bude patřit výhradně vám.

DBT, 155–156

Peníze, nebo život

Lékaři předepsali dlouhou rekonvalescenci v naprostém klidu. Odebral se k matce a k bratrovi do Becchi. Hochům slíbil:

  • Až opadá listí ze stromů, vrátím se natrvalo k vám!


S přibývajícími silami prodlužoval svoje vycházky. Jednou zašel až do Capriglia. Když na zpáteční cestě procházel lesem, vyskočil proti němu zarostlý muž a hrubě na něho zakřičel:

  • Peníze nebo život!

Don Bosco se lekl, ale pohotově odpověděl:

  • Jsem Don Bosco. Žádné peníze nemám.

Současně se díval upřeně do útočníkovy tváře. Byla mu povědomá. I když byl maskován šátkem, zblízka ho poznal.

  • Kortézi, je to možné, že bys mě chtěl zabít? oslovil útočníka. Poznal v něm hocha, kterého chodil navštěvovat do turínské věznice. I Kortéz poznal svého dobrodince a byl by se nejraději propadl do země.
  • Done Bosco, odpusťte mi! zaprosil lítostivě. Je ze mě zase ničema.

A začal mu vyprávět svůj zoufalý životní příběh. Když ho propustili z vězení a vrátil se domů, všichni se proti němu postavili a vyhnali ho. Nezastala se ho ani matka a označila ho za ostudu celé rodiny. Nikde nemohl najít zaměstnání. Jakmile se zmínil, že se vrací z vězení, všude před ním zabouchli dveře. Nikdo mu nedal příležitost, aby ukázal, že není zlý.
Než došli do Becchi, měl Kortéz odbavenou životní zpověd. Don Bosco ho pozval do rodiny. Představil ho:

  • Potkal jsem se se starým přítelem a jsem rád, že dnes s námi povečeří.

DBT, 157–158

Příchod matky Markéty

K uskutečnění svého plánu potřeboval i pomoc matky. Jak jí to říci? Bylo jí padesát osm let. V Becchi byla autoritou, kterou všichni ctili. Může si dovolit vytrhnout ji ze zdejší pohody a zbavit ji radosti ze života mezi vnoučaty? Jednoho večera si dodal odvahy a zašel za ní.

  • Maminko, mám pro vás návrh. Nechtěla byste jít se mnou na nějaký čas do Turína? Ve Valdoku mám pronajaté tři světnice. Rád bych postupně poskytoval domov těm, kdo ho ztratili. Vzpomínáte si, jak jste mi kdysi řekla, že za mnou nikdy nepřijdete, jestliže zbohatnu? Přesvědčíte se, že žiji chudě a šťastně. Je tu pak ještě další důvod. Čtvrť, ve které jsem začal, má nevalnou pověst. V blízkosti mého střediska jsou krčmy a domy se špatnou pověstí. Nerad bych proto bydlel sám.

Takovou nabídku nečekala. Nikdy ji nenapadlo, že by měla své stáří dožít v cizím prostředí. Mlčela, uvažovala. Don Bosco pokračoval.

  • Nechtěla byste se stát matkou mých opuštěných hochů? Dlouho mlčela a pak odpověděla jednou větou:
  • Jestliže se domníváš, že si to Pán ode mě přeje, půjdu.

DBT, 158

Informace:

Publikováno: 30. 1. 2007
Poslední změna: 30. 1. 2007


 

Pořádají: Salesiáni Dona Boska , SADBA , Salesiánské aktivity pro mládež