Zachránit, co se dá
Trochta považován za nejpřístupnějšího dohodám
Církevní oddělení Národní fronty, Čepička a pod jeho vlivem vedoucí
funkcionáři KSČ považovali Trochtu za nejpřístupnějšího dohodám.
Věděli o jeho sociálním cítění, o jeho vlasteneckém počínání
během války i v koncentračním táboře. V jednání církevní komise
sice důsledně a rozhodně hájil stanovisko biskupů a kritizoval zákroky
státní moci proti církvi, ale zároveň projevoval schopnost přesněji si
uvědomovat tvrdou realitu – neblahé změny a velmi nepříznivé podmínky
pro církev za komunistické moci. Chtěl zachránit, co se dá, a hledat
řešení, která by hrozivé důsledky pro církev omezila na nejmenší
možnou míru.
Uvedené okolnosti vedly komunisty k tomu, že Trochtu zprvu řadili mezi
„pokrokové kněze“ a doufali, že se ho podaří získat pro spolupráci
s vládou a snad i proti ostatním ordinářům.
Odpovídala tomu i mediální prezentace biskupa Trochty ve státem
ovládaných sdělovacích prostředcích, které se snažily postavit jej na
veřejnosti proti ostatním biskupům a tím zanést rozkol i do řad kněží.
Biskup sám nemohl dokonce ani ve své vlastní diecézi vysvětlit kněžím
svá stanoviska, jak následně prokázaly i protokoly z jeho soudního
vyšetřování. Dával však přednost trpělivému jednání v intencích
názorů většiny biskupů a ve stálém – i když tajném – spojení
s papežskou nunciaturou či přímo s Vatikánem, což se pro něho později
stalo osudným. Nemohl se však hájit vůči falešným informacím, které se
o něm šířily.
Vznik Státního úřadu pro věci církevní
Vztah církve a moci v té době zvlášť nepříznivě ovlivnily dvě
události. Biskupská konference 16. srpna 1948 v Nitře schválila
memorandum vládě a uložila jeho čtení v kostelích. Biskupové obvinili
vládu z neplnění slibů, požadovali zastavit „plánovitý boj“ proti
církvi a biskupům a pokusy oddělit je od kněží a věřících.
Komunisté si stále zřetelněji uvědomovali, že jejich politika je
neúspěšná a že se jim církev nedaří podmanit ani rozdělit. To vedlo ke
stále systematičtějšímu budování rozsáhlého aparátu pro boj
s církví. Vznikl Státní úřad pro věci církevní se zástupy
církevních referentů a informátorů, rozvětvený až do obcí, v nichž
byly fary. Ti sledovali počínání hierarchie a kněží v kostele, při
církevních obřadech, ve veřejném i osobním životě a podávali o tom
vyšším orgánům zprávy.
Jedno ze čtyř oddělení II. odboru, ustanoveného v ústředí Státní
bezpečnosti koncem roku 1948, bylo oddělení církevní. Obdobně tomu bylo
i v krajích a okresech. Bezpečnost vytvářela síť agentů v okolí
ordinářů a kněží. Zřizováním církevních útvarů ve Státní
bezpečností vstoupil do církevní politiky nový a velice významný
faktor – ve Státní bezpečnosti převažovali radikálové.
konec jednání církve se státem
Ve dnech 22. a 23. března 1949 se konala na Slovensku ve Starém Smokovci
biskupská konference. Během konference účastníci odhalili v konferenční
místnosti odposlouchávací zařízení. Konferenci přerušili a pověřili
arcibiskupa Berana, aby podal stížnost Zápotockému a ministru vnitra
Noskovi. Beran, který konferenci předsedal, zasedání a konferenci uzavřel.
Byl to i konec jednání církve se státem.
Za vyhroceného napětí mezi státem a církví se v Olomouci konala
29. dubna 1949 další biskupská konference. Přijala bez velkých sporů
Beranovo stanovisko – přerušit rozhovory s vládou.
