Hlídáte mě jako vraha, počínáte si hůř než gestapáci – to přináší socialismus

Tajná policie v rezidenci

Postavení biskupa Štěpána Trochty se postupně stále zhoršovalo. Státní komisař kontroloval jeho poštu i telefon. Státní úředníci se ujali správy diecéze. Byl přinucen jmenovat generálním vikářem Eduarda Olivu, aktivního člena komunistické strany, zatímco on sám byl hlídán ve své rezidenci.
Jeho osobní svoboda byla omezena na dva pokojíky. Kdo s ním chtěl mluvit, byl legitimován. Později byli tajní policisté permanentně přítomni i v Trochtově ložnici. Často se ráno probouzel s rukama popíchanýma od injekcí, jak sám později vzpomínal. A přesto se Štěpánovi dařilo tajně pomáhat internovaným řeholníkům v Oseku tím, že s nimi zůstával přes důvěrychodné osoby v kontaktu, a to skoro až do svého zatčení.
Také se mu – díky zkušenostem z koncentráků – podařilo čas od času dát o sobě zprávu. Například v květnu napsal v tajném dopise hlavnímu představenému salesiánské kongregace do Turína donu Ricaldonemu: „…všichni mají tajnou policii v rezidenci, já ji mám ve dveřích, ostatní biskupové se ještě mohou objevit v doprovodu policie na veřejnosti, já nesmím mít s nikým styk … můj život je ustavičné utrpení, fyzické a morální … tolik zklamaných nadějí, tolik ztrát, tolik proradnosti a svatokrádeží … můj život je ustavičná agónie…“

Nemohl nikomu věřit

Osobní situace Štěpána Trochty byla velmi složitá. Z narážek, které mezi svými známými čas od času později udělal, bylo zjevné, že biskup velmi trpěl neustálým, beznadějným vyjednáváním. Při jeho inteligenci mu bylo jasné, že i když plnil papežovu vůli i vůli biskupského sboru a protahoval jednání s protivníkem, bude nařčen z kolaborantství nebo aspoň z příliš vstřícného postoje vůči komunismu. A měl pravdu. V novinách se o něm psalo jako o „jediném rozumném příteli pracujícího lidu“ a podobné výmysly.
Utrpení mu způsobovalo i to, že nemohl nikomu věřit. Všudypřítomné tajné Státní bezpečnosti na něj donášela celá řada jeho lidí z jeho okolí, spoluvězni z koncentráků, mnohdy jeho nejbližší. Státní bezpečnost dokonce zneužívala Trochtovu matku k získávání zpráv o činnosti jejího syna.
Záznamy Státní bezpečnosti také dokazují, jak Trochta kvůli svému postavení trpěl. V dubnu 1949 napsal například agent Slavík, že po návratu ze Smokovce při jejich setkání ve čtvrtek 31. března ve 20.00 hod.: „…dělal Trochta dojem naprosto zdrceného člověka a že ho nikdy neviděl v takovém duševním stavu, a to ani tehdy, když s ním byl v koncentračním táboře…“
Nejtěžší pro Štěpána Trochtu však musela být zostřená izolace, ve které byl v litoměřické rezidenci přinucen žít. Sama Státní bezpečnost popisuje režim takto: „Do rezidence byl nasazen jeden orgán zdejšího útvaru, který je v kanceláři biskupského sekretáře Josefa Šmídla, přímo vedle kanceláře biskupa. V případě návštěvy osob u biskupa bude tento orgán přítomen jejich rozmluvě, u vchodu do rezidence bude konati službu vrátný z konzistoře, který bude propůjčen k této službě, a osoby, které by šly za biskupem, přivede na patřičné místo. V noční hodině bude orgán nasazen přímo do ložnice biskupa. Všechny poznatky získané během izolace biskupa budou tamnímu útvaru neprodleně hlášeny.“

Jak vypadalo hlášení dozorčích svým nadřízeným?

A jak vypadalo hlášení dozorčích svým nadřízeným? Například: „Dne 21. 7. 1950 v dopoledních hodinách byl navštíven svým známým ze studií. Druhou návštěvu tento den vykonal u biskupa generální sekretář… Při jedné z procházek po zahradě biskup Trochta v rozhovoru s naším orgánem pravil, že když přišel orgán prvně do rezidence a oznámil biskupovi, že se bude v rezidenci zdržovati, že to na něho nezapůsobilo, když však přišel orgán podruhé, již prý se zmenšil biskupovi prostor k jeho pohybu o dvě místnosti, a když prý přijde potřetí, bude muset vyskočit z okna anebo jej prý může orgán ihned zastřelit, neboť prý bude pomalu kontrolován, i když půjde na záchod, zda má kalhoty. Dále biskup pravil: ,Hlídáte mě, jako bych byl nějaký vrah, a počínáte si v některých chvílích hůře nežli gestapáci, takovým způsobem jsme my biskupové zahnáni do slepé uličky i s arcibiskupem Beranem, a dohoda mezi státem a církví je proto nemožná a neuskutečnitelná, jedině že byste pozavírali všechny biskupy a arcibiskupa a mnoho dalších lidí, kteří s vámi nesouhlasí.‘“
Při tomto rozhovoru došel orgán spolu s Trochtou do zadní části zahrady, kde se setkali s matkou biskupa, která při tomto setkání začala plakat a naříkala, že si nezaslouží, aby na stará kolena se tak dřela a přitom její syn biskup, aby byl hlídán. Nato biskup odpověděl, že to přináší socialismus…