Útrapné tažení věznicemi
Slib věrnosti republice
Velký rozruch v církevních kruzích vyvolalo vládní nařízení
o slibu věrnosti Československé republice, který měli skládat duchovní.
Biskupové proto vydali 21. října 1949 tyto směrnice: „Podle §
20 vládního nařízení bude vám předložen slib věrnosti Československé
republice. Slib máte učinit před Bohem, z toho zcela nutně vyplývá, že
slibujete a že státní moc na vás žádá to, co se shoduje s nezadatelnými
právy, jejichž přímým a nepřímým původcem je Bůh. Proto káže nám
správné svědomí připojit k formulaci slibu ústně nebo písemně: ,pokud
to není v rozporu s božskými a církevními zákony a přirozenými právy
člověka.‘“
Ke slibu ale nebyli v první fázi pozváni biskupové, kteří byli porůznu
omezeni v pohybu a byli posuzováni jednotlivě, jako například Beran a
Trochta. 7. března 1951 navrhl místopředseda vlády Zdeněk Fierlinger,
pověřený vedením zvláštní komise, aby ke složení slibu byli jednotliví
biskupové pozváni postupně.
Ve zprávě Státního úřadu pro věci církevní čteme: „V neděli před
složením slibu, když se biskupové a ordináři sjeli, v hotelích, kde byli
ubytováni spolu se zástupci Státního úřadu pro věci církevní, byla
s nimi prohovořena ještě jednou celá situace… Pak se konala oficiální
porada všech ordinářů na předsednictvu vlády za účasti zástupců
Státního úřadu pro věci církevní. Průběh jednání byl celkem
kladný… Druhý den složili ordináři Trochta, Pícha, Čárský, Lazík,
Onderek a Stehlík slib věrnosti. Projev připravil Státní úřad pro věci
církevní a Fierlinger ho předem poslal Gottwaldovi ke schválení.“
Štěpán Trochta má zkrotnout v bolševickém kriminálu
Internace v Litoměřicích, která trvala celkem 2,5 roku, znamenala pro
Trochtu zatím jen první stupeň omezení, ale znemožnila mu vykonávat
v plném rozsahu svěřený biskupský úřad. Trochta byl zdrcen vnucenou
nemohoucností, a tak předal na časově omezenou dobu řízení diecéze
státem vnucenému generálnímu vikáři Olivovi a sám byl poslán na několik
léčebných pobytů do Jeseníku a Mariánských Lázní.
Mezitím, jak píše historik Karel Kaplan, už od léta 1952 Státní
bezpečnost prosazovala Trochtovo uvěznění. Věděla totiž, že při pobytu
na svobodě je potenciálně nebezpečný a že chce zachránit pro církev
alespoň něco z toho mála, co snad ještě přichází v úvahu.
Přesvědčila se o jeho inteligenci a uvědomila si, že prohlédl její
taktiku a obezřetně uniká z nastražených léček.
Ostatní biskupové byli rovněž pod dohledem, ať již slib věrnosti
republice složili, nebo nesložili. Vyšlo to nastejno, takže bylo jasné, že
trik na rozložení církve jim nevyšel.
Ale co s Trochtou? Je inteligentní, zná jejich praktiky, dokonce
i v koncentráku dokázal navázat a udržovat spojení s nepřáteli
„tisícileté třetí říše“. Je houževnatý, vytrvalý, zná cizí
řeči, orientuje se v každé situaci a v každé společnosti, stejně
přesvědčivě jedná s intelektuálem jako s člověkem prostým, s mužem
či s ženou, v jádru své víry je oddaný a je nepolepšitelný
„zaprodanec Vatikánu“. Nezbývá než ho zkrotit v base.
Proto byl 15. ledna 1953 byl vydán rozkaz k Trochtově zatčení a
16. ledna 1953 ve 12.20 hod. byl dopraven do věznice v Ruzyni.
Vyšetřovací vazba
Biskup Trochta byl vyšetřován v Praze-Ruzyni. O tehdejších poměrech
v ruzyňské věznici jeden z vězňů vypovídá:
„Záleželo již na tom, kam vás umístili – zda do budovy staré, či
nové. Ve staré byla cela asi 2,5 × 4 m, zdi byly z cihel, podlaha
dřevěná. Slamník na spaní byl postaven v rohu a na něm dvě deky.
Poměrně vysoká okna byla zamřížovaná a zasklená tzv. drátěným sklem,
takže ven nebylo vůbec vidět, pouze dovnitř pronikalo světlo. U zdi
blízko dveří bylo ke zdi přikováno dřevěné sedátko bez opěradla.
V rohu místnosti byl tzv. turecký záchod (jen šlapky) se splachováním a
kohoutkem pro ranní umývání.
Nově vybudovaná část věznice měla i betonové podzemí, kde byl režim
mnohem krutější. Velikost cely byla o něco menší a vše kolem (podlahu
i stěny) tvořil jen studený beton. Okno žádné, pouze naproti dveřím byl
ve zdi větrací otvor, který vedl jen do ochozové chodby (kdyby vězeň
náhodou vyhodil nějaký moták, aby ho bachař v chodbě našel). Denní
světlo žádné. Při sezení na kovovém sedátku se vězeň mohl opírat jen
o studenou betonovou zeď. Na ležení byla ke zdi přimontována sklopná
kovová plotna s tenkým filcem. Na noc ji bachař klíčkem uvolnil, vězeň
ji sklopil, měl na ní deku a mohl spát – pokud to šlo a nebyl rušen.
Ovšem kdy byla noc a kdy den, to určoval bachař, protože místnost bez
denního světla, s trvalým slabým osvětlením, brzy zbavila vězně
ponětí o jakékoli časové orientaci. Noc i den, délku spaní či bdění
určovali bachaři na pokyn vyšetřovatele, který si tímto způsobem
připravoval vězně na plánovaný výslech. A ta zima v tom betonovém
bunkru!“
Všechny protokoly z výslechů biskupa Trochty nejsou dnes k dispozici, ale
z dochovaných materiálů se dá zjistit, že byl vyšetřován minimálně
osmnáctkrát. V zápisech samozřejmě není ani zmínka o tom, jaké metody
vyšetřovatelé používali – bití, vyhrožování, zastrašování,
psychický teror, ovlivňování prostřednictvím chemických látek atd.
V tomto prostředí byl Trochta držen a vyšetřován od 17. ledna 1953 do
soudu ve dnech 22. a 23. července 1954, to je 550 dnů. O poměrech ve
vyšetřovací vazbě svědčí například zkušenost Trochtova životopisce
Jaroslava Novosada, který zhubl ve vyšetřovací vazbě z 80 kg na 48 kg a
při předvádění k soudu ho nepoznal ani vlastní bratr.
Náklady na takovou „péči“ musel vězněný později splácet buď prací
po odsouzení, anebo penězi po propuštění.
Velezrádce a špion Vatikánu
Nejvyšší soud v Praze rozhodoval o osudu vězně–biskupa Štěpána
Trochty 22.–23. července 1954.
Z jednání byla nejprve vyloučena veřejnost – aby nebylo vyzrazeno
státní tajemství. Pak prokurátor přednesl žalobu. Obvinění se poté
mohli k žalobě vyjádřit (Trochta nebyl souzen v samostatném procesu,
pozn. redakce). Trochta mimo jiné uvedl: „Chtěl jsem dělat jak pro
Vatikán, tak pro náš stát dobře… Doznávám se v celku v celém rozsahu
žaloby a takto jsem měl v úmyslu se doznat od prvého okamžiku. Nebylo by
však ode mne správné, abych já usvědčoval mně poddané kněze, spíše
jsem očekával, aby oni usvědčili mne. Jinak znovu opakuji, že plně stojím
za vším, co jsem dělal… Nikdy jsem se nezajímal o věci, které neměly
s církví nic společného.“
Poté zazněl rozsudek: „Obvinění, oddaní přisluhovači Vatikánu,
prováděli systematickou nepřátelskou činnost proti lidově demokratickému
zřízení v ČSR… Trochta vešel dále ve styk s vedoucími osobami
,kroužků katolické mládeže‘… o své nepřátelské činnosti
informoval Trochta systematicky Vatikán…, aby dokázal, že je naprosto
oddaný Vatikánu, odesílal i pastýřské listy do Vatikánu…
Jsou tedy právem žalováni, že se spolčili k pokusu o zničení a
rozvracení lidově demokratického zřízení a společenského řádu
republiky, shromažďovali zprávy obsahující státní tajemství … a
Trochta je odesílal státnímu sekretariátu Vatikánu, a tím vyzvídal
státní tajemství s úmyslem vyzradit je cizí moci…, čímž spáchali:
trestný čin velezrady a špionáže ve prospěch cizí mocnosti
(Vatikánu).
Obvinění jsou zavilými nepřáteli dělnické třídy a našeho státního
zřízení. Polehčuje jim toliko doznání a jistý druh svedení vlivem jejich
předchozí výchovy k oddanosti Vatikánu. Vzhledem na tyto dvě závažné
polehčující okolnosti soud dospěl k přesvědčení, že absolutní trest
(rozuměj: smrti!) obviněnému Trochtovi by byl neúměrně přísný, a jsou
tudíž dány podmínky … k přeměně absolutního trestu na trest na
svobodě…
Jsou vinni a odsuzují se za to k trestu odnětí svobody v trvání …
u Štěpána Trochty 25 (dvacet pět) roků.
Dále ztrácejí čestná práva občanská, propadnutí celého jmění a jsou
povinni nahradit náklady trestního řízení, včetně odměny svým
obhájcům.“
K tomu se ani Němci nesnížili
Po kruté půl druhého roku trvající vyšetřovací vazbě v pověstné a
obávané Ruzyni, většinou na samotce, vydává se Štěpán Trochta na
další útrpné tažení věznicemi, tentokrát pro změnu ne nacistickými,
ale komunistickými.
Kdy a kde všude byl, lze dnes jen obtížně zmapovat. Z dosud nalezených
dokladů však je zřejmé, že kromě Ruzyně a Pankráce strávil nejdelší
dobu v Kartouzích (Valdice u Jičína) a v Leopoldově.
Štěpán Trochta nebyl pro komunisty řadovým muklem. Zjistili totiž, že
všechny dosud uplatňované způsoby na něj neúčinkují, proto popustili
uzdu Státní bezpečnosti, a to takovým způsobem, že se Trochtovi dostalo
takového ponížení, že o něm téměř vůbec nechtěl mluvit. Ke konci
života jednou poznamenal, že „ta doba patří k nejhorší době mého
života. Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se
nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů“.
Biskup byl týrán nejen fyzicky jako v nacistickém koncentráku, ale velmi
silně i psychicky. Jeho lidská důstojnost byla mnohokrát ponížena
takovým způsobem, že je nelze zveřejnit – z úcty k člověku. Trochta
jednou v zamyšlení poznamenal, „k tomu se ani Němci nesnížili.“
Spolupracovník „Orel“
Protože veškeré dosavadní formy nátlaku ztroskotávaly na jeho věrnosti
církvi, na jeho pronikavém intelektu a citlivém svědomí, chtěla ho tajná
policie ještě ve vězeňských podmínkách získat ke spolupráci a zosnovala
plán pro jeho případné amnestování.
Odsouzením pro Štěpána neskončilo ani vyšetřování. Odsouzen byl
v červenci 1954 a již z dokladů Státní bezpečnosti z poloviny roku
1956 se dovídáme, že ve věznici pro politické vězně ve Valdicích
u Jičína je Trochta na cele mj. se spolupracovníkem Státní bezpečnosti
„Orlem“. Spolupracovník „Orel“ je prověřený a osvědčil se již
v několika případech, na které byl nasazen. Během vyšetřování nebyly
Trochtovy výpovědi vyčerpávající nebo něco vůbec nepřiznal…
Je zřejmé, že Trochta byl stále sledován a soustavně ponižován a
udržován v napětí. Ani po vynesení rozsudku se nezbavil svých
vyšetřovatelů, kteří ho drželi pod neustálým tlakem. Navíc ho vláčeli
po různých okolních věznicích (Litoměřice, Ústí nad Labem, Hradec
Králové a další), což mu jistě nepřidalo na duševním klidu.
Podle tohoto scénáře se odvíjela celá řada dalších, mnohdy až
prapodivných událostí. Některé se vyznačují brutalitou, jiné lstivou
úskočností, často spíše směsicí obojího. Z dokumentů tajné policie
lze mezi řádky vyčíst, že Trochtovi byl slibován návrat do diecéze, že
trpěl hladem, že byl při výsleších ve vězení bit, na druhou stranu mu
bylo slibováno lepší zacházení za podmínek zaprodání se…
Propuštění
Trochtův valdický spoluvězeň a spolurodák z Francovy Lhoty, který byl
s tuberkulózou přeřazen na ošetřovnu, měl přehled o vězeňském
dění. Z okna nejednou viděl, jak brzy ráno odváděli biskupa Trochtu
z budovy, kde se provádělo vyšetřování. Vodili ho přes dvůr
vyčerpaného po nočním výslechu, občas zakrváceného.
V žádném protokolu či agenturní zprávě není o těchto praktikách ani
zmínka. Postižený musel pod hrozbou dalšího bití slíbit a nejednou
i podepsat, že se s ním zacházelo slušně. Existují však svědectví
spoluvězňů, kteří nelidské zacházení s biskupem Štěpánem Trochtou
dosvědčují.
Nepřímé informace ze záznamů Státní tajné bezpečnosti i pozdější
Trochtova svědectví z dob věznění nám přibližují atmosféru úskoků,
násilí, soustavného sledování a sadistického ponižování, kterému byl
biskup vystaven. Není divu, že vězeňský život plný vysilujícího
napětí a mučivé nejistoty vedl k podlomení jeho stejně již chatrného
zdraví. Bylo to jednání, které mělo vést k Trochtově likvidaci.
Trochta se ale nakonec v důsledku podlomeného zdraví dočkal propuštění a
bez vlastní žádosti o milost opustil 10. května 1960 kriminál.
