Na svobodě, je ale svobodný?

Spolupráce s StB

V Trochtově bolestném životě začíná další etapa. Jeho situace se sice mnohem zlepšila, ale nepřítelem socialistického zřízení být nepřestal. Tvrdé vězeňské podmínky vyměnil Štěpán za příjemnější bydlení u bratra Josefa v Praze, ale kontrola a sledování zůstaly, jen se změnila jejich forma – staly se rafinovanějšími.
A tak není divu, že ze strany Státní bezpečnosti následovala nabídka spolupráce. Tajní si nemohli vybrat lepší chvíli: V den propuštění z hrůz komunistických žalářů přišli za Trochtou a nabídli dvě možnosti – buď nás budeš čas od času informovat, nebo půjdeš zpátky do kriminálu.
„Když za mnou s takovou nabídkou estébáci přišli, slíbil bych jim cokoli, jen abych tam nemusel. Nikdo si nedovede představit tu hrůzu, kterou jsme tam prožili… Proto jsem onehdy podepsal spolupráci také,“ řekl člověk, který spolupráci s StB v podobné situaci neodmítl. „Takové myšlenky se určitě honily hlavou i Štěpánovi. Jen si myslím, že jeho zkušenost s komunistickými žaláři byla mnohem, mnohem bolestnější, poněvadž on byl jakýmsi hromosvodem, čelným představitelem tolik nenáviděné církve. Proto se vůbec nedivím, že spolupráci formálně podepsal. Navíc jsem přesvědčen, že při jeho inteligenci stejně žádnou použitelnou informaci estébákům neposkytl,“ dodává už zmíněný svědek.
Štěpán Trochta se přihlásil po příchodu z vězení u odboru pracovních sil Okresního národního výboru v Praze. Odtud byl poslán na lékařské vyšetření, kde byl lékařem uznán práce neschopným; v takovém stavu opustil vězení…

Neustálé sledování

Proč tajní sledovali Štěpána i po propuštění? Jak sama Státní bezpečnost tendenčně uvádí: „Zájem orgánů ministerstva vnitra vycházel především z toho, že Trochta byl salesián a jako takový měl plnou důvěru nejen naší vysoké církevní hierarchie, ale především Vatikánu, kde salesiáni vedle jezuitů mají velmi silné pozice a tím i vliv na vatikánskou politiku.“
Další zpráva dokazuje jeho důsledné sledování na každém kroku: „Dne 20. května 1960 doprovázel Trochta svoji neteř, která jej navštívila, na nádraží a při té příležitosti počkal na salesiána Míšu, se kterým se setkal. Míša se k Trochtovi choval velmi uctivě a sděloval mu, kde je zaměstnán. Měl rovněž zájem, co bude Trochta dělat. Trochta mu řekl, že je teď nemocen, že asi nebude moci dělat nějakou těžkou práci. Míša mu doporučoval, aby se zeptal u jejich firmy na Maninách, a měl rovněž dotaz, zda Trochta nepotřebuje nějakou pomoc nebo zda nepotřebuje kalich a příslušenství pro celebraci… Celkový rozhovor se týkal hlavně osoby Trochty a jeho existenčního zajištění.“
V jiné agenturní zprávě z té doby se dočteme: „V průběhu rozpracování nebylo možno k němu agenturně proniknout, neboť byl velmi opatrný a agentura nebyla taková, aby měla jeho důvěru… Dále bylo použito i operativní techniky (tj. tajného odposlechu, pozn. redakce), která rovněž nepřinesla žádné výsledky.“

Nesměl pohřbít ani vlastní matku

Krátce po propuštění z vězení zemřela Štěpánovi maminka. Poněvadž ho komunistická moc zbavila státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání, nemohl ji Trochta ani pohřbít…
Pohřeb paní Trochtové dne 2. července 1960 se neobešel bez důkladného sledování Státní bezpečností: „Zesnulá byla dovezena do Francovy Lhoty pohřebním vozem asi kolem 23. hodiny. Spolu s pohřebním vozem dojel i její syn Trochta Štěpán… Samotný pohřeb měl klidný průběh… Na hřbitově měl krátký projev farář Olšina… Po pohřbu Trochta rozmlouval se skupinkou osob, se kterými stál, za krátkou dobu vyšel z fary Olšina, který znovu osobně zval Trochtu na oběd.“
Následuje záznam hovoru při obědě, asi z instalovaného odposlouchávacího zařízení, protože cituje výroky jednotlivých zúčastněných. Naštěstí se mluvilo jen v obecné rovině o pohřbu, o životě na vesnici a o mládeži. Zpráva pokračuje: „Oběd na faře byl ukončen ve 13.45 hod, kdy se všichni rozloučili. Před odchodem nabídl Olšina Trochtovi nocleh na faře, což přijal s tím, že když případně zůstane na noc ve Francově Lhotě, pak jej přijde na faru poprosit o nocleh, ale že pravděpodobně ještě dnes odjede. Z fary vezl Trochtu autem Kolečkář spolu s ostatními faráři. Trochtu vysadili před domem smutku.“
A záznam končí slovy: „Spolupracovník byl zaúkolován k zjištění, zda Trochta zůstal na noc ve Francově Lhotě a zda se ještě sešel s farářem Olšinou.“
Spolupracovník Státní bezpečnosti si práci ulehčil. Nezjistil, že Trochta navečer ještě odešel z domu smutku na horní konec vesnice (k rodině příbuzného Aloise Šerého. I tam stále dával najevo, že může být sledován a odposloucháván). Na nocleh pak šel za svým přítelem Janem Brlicou, s nímž se znal z Dachau. Teprve tam se v klidu odloučených pasek odreagoval. Ráno, ještě za tmy, šel na faru s prosbou, aby mu farář P. Olšina otevřel kostel, kde u bočního oltáře odsloužil ještě před příchodem lidí mši svatou a pak ve chvatu odešel. Kufřík, který zapomněl v sakristii, mu ministranti utíkali předat ještě před odjezdem z vesnice.

Trnem v oku prorežimním kněžím

Biskup Trochta byl zařazen do výrobního procesu a „konečně se stal užitečným členem socialistické společnosti“. V jakých různých profesích byl „převychováván“, lze dnes jen obtížně zmapovat. Víme, že byl nádeníkem ve stavební firmě, nosil cihly a míchal maltu, pracoval jako údržbář a opravář vodovodů a záchodů. Jako družný člověk se však přitom stýkal s mnoha lidmi, a byl proto obviněn, že „narušuje pracovní morálku“.
Do té doby spadá příběh, o němž se zmiňuje další očitý svědek. Trochta byl na večerní mši v kostele svatého Kříže. Když se přiblížil k oltáři, aby přijal svaté přijímání, rozdávající kněz ho poznal – a rozplakal se. Rozruch mezi věřícími, sběh lidí a odhalení totožnosti litoměřického biskupa přiměly policii k větší ostražitosti.
Trochta byl zadržen a napomenut, aby nerušil veřejný pořádek. Nato musel změnit pracovní místo. Ať byl kdekoli, vystupoval skromně, ne velikášsky, neprezentoval sebe, ale učedníka Kristova, a lidé to dokázali rozpoznat a rádi s ním pobývali.
To však nemohli přenést přes srdce představitelé kněží sdružených v tzv. Mírovém hnutí. Trochta byl totiž jejich živou výčitkou. Věděli, že biskup šel při jednáních se státem až na hranici možností křesťana, ale nikoli za ni. Oni naopak znali jeho trpělivost při jednáních, při nichž byl vystaven podezírání a ponižování ze strany mocných, byli si však vědomi, že v rozhodujícím okamžiku odmítl kompromitující návrhy i za cenu mnohaletého trýznění ve věznicích. S tím se nemohli srovnat ve svědomí. O jejich postoji svědčí hanebný dopis adresovaný ministrovi školství a kultury z počátku roku 1961, v němž se mimo jiné píše:
„Vážený soudruhu ministře,
v sobotu 7. ledna t. r. jsem měl poradu s několika představiteli Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva, při které ministr Dr. J. Plojhar upozorňoval na silný vliv biskupa Trochty u reakčních kněží.
Představitelé mírového hnutí katolického duchovenstva byli propuštěním Trochty překvapeni a někteří z nich, například ministr Plojhar, kapitulní vikář v Litoměřicích Oliva, kanovník Beneš a jiní, očekávali, že Trochta bude umístěn v některém zvláštním objektu v rámci České katolické charity, obdobně jako je tomu u biskupa Buzalky. Mezi těmito katolickými činiteli vznikají obavy, že Trochta bude svým vlivem škodit mírovým snahám katolického duchovenstva…
Dovoluji si Tě, vážený soudruhu ministře, upozornit na tuto otázku s tím, abys laskavě uvážil, zda by nebylo vhodné pozvat biskupa Trochtu na ministerstvo školství a kultury k pohovoru a nabídnout mu bezplatné ubytování v charitním sociálním ústavu, a to buď v Táboře, nebo v Senohrabech, kde jsou umístěni přestárlí kněží. Doporučuji, aby mu byl z podstaty řeholního majetku spravovaného náboženskou maticí poskytnut pravidelný měsíční finanční příspěvek na běžné osobní výdaje (kapesné).
Se soudružským pozdravem“ (podpis nečitelný)…

Místo na koncil do internace

Když papež Jan XXIII. svolal na rok 1962 Druhý všeobecný vatikánský sněm, byla to pro katolíky po celém světě velká událost, ale v Čechách o tom veřejnost nebyla informována. Pokud jde o biskupa Trochtu, měl rovněž právo se koncilu zúčastnit. Státní orgány mu ale účast nepovolily, poněvadž „nebyl v duchovní správě“. Místo na sněm putoval do internace v Charitním domě v Jižních Čechách (jak si to přáli prorežimní „míroví“ kněží).
V roce 1962, dva roky po propuštění z vězení, se Trochtova situace opět mění. Koncem února 1962 dostal srdeční záchvat. Srdce měl oslabené už z nacistických koncentráků a komunistické věznice mu tento stav ještě zhoršily. Téměř celý rok strávil v nemocnici a v domácím ošetření. Srdečních záchvatů prodělal tehdy víc.
Někdy v listopadu 1962 byl Trochta opět předvolán na církevní úřad. Nabídli mu odchod do penze a pobyt v Táboře v Charitním domě, i když na důchod neměl ještě nárok (bylo mu 57 let). Byla to tedy nová internace.
V prosinci, ještě před Vánocemi roku 1963, přestěhovali Trochtu z Tábora do charitního ústavu ve vsi Radvanov u Mladé Vožice, který byl určen mj. pro internaci biskupů. Ti bydleli v přistaveném jednoposchoďovém traktu, který přiléhal k původnímu zámečku. Každý měl svůj pokoj. Kolem zámečku byla velká zahrada, kterou měl Trochta na starosti.
Z doby jeho internace v Radvanově (blíže časově neurčené) pochází například částečně dochovaná zpráva StB: „Dále vypravuje biskup Trochta o sobě: že nečte noviny, že se po zprávách neshání, ať se týkají kohokoli, co prý je důležité, to se doví, a tím si uchovává stále nikým a ničím nezatížený úsudek. Nezajímá ho prý ani, co se o něm mluví, hlavně že plní vůli Boží. Mluví klidně, rozvážně… Je si také vědom toho, že svět ho uznává za právoplatného biskupa litoměřického, a proto o náboženských poměrech v Československu řekl přítomným, že jsou výsměchem a výstrahou celému světu‘.
O papeži biskup Trochta mluví velmi pochvalně a podrobně. Říká, že Jan XXIII. přehodil výhybku a zapnul celý složitý aparát do chodu a Pavel VI. nyní vše důkladně upevňuje a klade nové koleje… A nyní Trochta vzpomíná, jak v Římě na sekretariátu navštěvoval nynějšího papeže Pavla VI. – jak spolu vedli dlouhé debaty a diskuse. Trochta přímo zpíval chvalozpěv na papežovy vynikající kvality a schopnosti. Trochta se dále pochlubil krásným, malířsky vypracovaným blahopřáním a požehnáním Svatého otce, které prý s balíčkem dostal na Vánoce od papeže. Z této debaty bylo vidět, že Trochta si je již naprosto jist, že má plné sympatie nynějšího papeže.“

Co estébákům uniklo?

O tom, že byl Štěpán Trochta prakticky nepřetržitě sledován, a to buď přímo příslušníky Státní bezpečnosti, nebo prostřednictvím konfidentů či odposlechů, byla uvedena už celá řada důkazů. Bylo téměř nemožné sejít se se Štěpánem a neriskovat tak okamžitý zájem Státní bezpečnosti. Že by tajné policii unikl jeden z Trochtových extrémně riskantních podniků – tajná kněžská svěcení? Riskoval tím dlouholeté vězení, z něhož by se při svém zdravotním stavu již nemusel vrátit. Poslední svěcení udělil koncem března roku 1968.
Jak to mohlo uniknout pozornosti tajné policie, která biskupa sledovala na každém kroku? Ověřili jsme si, že žádné z 27 kněžských svěcení salesiánů nebylo zaregistrováno v záznamech Státní bezpečnosti vedených o biskupu Trochtovi ani v odtajněných svazcích vedených o jím vysvěcených kněžích, kteří do nich mohli po pádu totality nahlédnout.
Jak takové tajné svěcení vypadalo? Vypráví P. Jaroslav Kopecký: „Po propuštění z vězení seznámil Štěpána s tehdejším životem salesiánů P. Josef Kubín. Štěpán měl k otci Kubínovi plnou důvěru, dobře znal jeho oddanost z dřívějších let, kdy spolu budovali pražský domov mládeže v Kobylisích. Josef jej seznámil i se skutečností, že tady marně čeká na kněžství skupina bohoslovců. Nevysvětil by je? Nad návrhem jistě nezajásal. Přesto se odhodlal znovu riskovat vězení, ačkoliv byl vážně nemocen a neustále sledován Státní bezpečností a různými špicly.
Bylo dojednáno místo a den svěcení. Termín mi napoprvé nevyšel. Byl ochoten mě vysvětit v prosinci 1960, půl roku po návratu z vězení. Pro mne se pak stal vytouženým dnem sedmý leden 1961. Dostavil jsem se do bytu jedněch starých manželů v Praze na Smíchově. Měli volnou jednu místnost. Kdysi to byl sklad. Čekal jsem hodinu, dvě, možná i více, nakonec světitel přišel. Domácím řekl, že by si potřeboval se mnou pohovořit. Šli jsme do prázdné místnosti, kde byl jen obyčejný stůl a židle, Štěpán neměl na sobě žádný slavnostní liturgický oblek. Neměl s sebou vůbec nic, potřeby ke mši svaté a texty i oleje ke svěcení jsem měl přinést já. Než přistoupil k liturgickému slavení, snažil se mne i sebe disponovat otcovsky srdečným rozhovorem. Pak mě zavázal mlčením. Připomenul mi, že si jistě uvědomuji nebezpečí z prozrazení, které by pro něj znamenalo utrpení, které by už nebyl schopen unést pro svůj havarijní zdravotní stav. Měl vážné onemocnění srdce a další neduhy zapříčiněné takřka dvacetiletým strádáním. O svěcení jsem měl informovat pouze svého představeného Kubína.
Při mši svaté mi pak udělil nejdříve svěcení podjáhenské, pak jáhenské a nakonec kněžské. Přestal jsem vnímat čas i nebezpečí. Měl jsem dojem, že i on prožíval celý obřad s velkým klidem, soustředěním a i s radostí. Ani jemu ani mně nevadilo, že nejsme v katedrále, ale v prázdném skladě, že zde není žádná výzdoba, jen obyčejný stůl, žádné křeslo, jen staré židle, žádní přítomní, ani žádná asistence, pouze my dva a Bůh. Když obřad skončil, asi si myslel, že bych mohl mít pochybnosti o platnosti svěcení, když všechno bylo nepředstavitelně skromné. Ujistil mě, že všechno bylo platné a že jsem od této chvíle Ježíšovým knězem.
Na další besedování nebyl čas. Domácím by mohlo být podezřelé, proč potřebujeme tak dlouho povídat si o samotě. Čekali s večeří. Nezúčastnil jsem se, musel jsem spěchat na vlak do Chomutova, vrátit se k naší komunitě, která budovala křímovskou přehradu. Byl jsem hladový, unavený, ale šťastný.
Domnívám se, že i pan biskup Štěpán byl rád, že ve chvílích, kdy byla pro něj znemožněna činnost pro jeho diecézi a zakázán do ní přístup, mohl velice účinně pomoci své milované církvi. Žádný z tajně svěcených ho nezradil, a i když byl tak silně sledován, tajná bezpečnost se nikdy nedozvěděla o jeho svěceních. To je za jeho podmínek možno považovat téměř za zázrak,“ vypráví P. Jaroslav Kopecký.

Pražské jaro 1968, špína vyplouvá na povrch

V lednu 1968 došlo ke změnám v řízení Komunistické strany Československa (KSČ) a zároveň k mírnému uvolnění režimu – pražskému jaru.
Cílem generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Alexandra Dubčeka bylo nastolit tzv. socialismus s lidskou tváří. Ideologické uvolnění, odstranění cenzury a rehabilitace živých i mrtvých obětí stalinské éry dávaly naději i na zlepšení vztahu státu a církve a na uvolnění náboženské situace vůbec.
Na situaci zareagovali v březnu 1968 i mnozí kněží a laici v litoměřické diecézi a požádali o návrat svého biskupa Štěpána Trochty. Štěpán nabídku přirozeně neodmítl, měl pouze jedinou podmínku – aby byl přezkoumán jeho proces a zrušen nespravedlivý rozsudek. Došlo k tomu 19. července 1968, kdy Nejvyšší soud v Praze rozsudek ze dne 23. července 1954 v celém rozsahu zrušil.
A co vyplynulo na povrch během rehabilitačního řízení? Trochtův obhájce v procesu mimo jiné uvedl:
„V roce 1948 začala probíhat jednání mezi sborem biskupů z ČSR a státem. Za stát vedl jednání dr. Alexej Čepička a mluvčím biskupského sboru se stal dr. Trochta. Dr. Trochta byl v církevních i státních kruzích znám svými pokrokovými názory, zejména na řešení sociálních a hospodářských otázek, a to bylo právě důvodem, proč právě on byl pro obě strany přijatelným mluvčím.
Taktika dr. Čepičky směřovala při jednáních prakticky k tomu, aby se stanoviska jednotlivých biskupů diferencovala… Zejména na dr. Trochtu vykonával v tom směru nátlak, zval ho několikrát k soukromým jednáním, při nichž mu neváhal vyhrožovat, že za eventuální nezdar jednání bude dr. Trochta osobně odpovědný a že za něj ponese ty nejtěžší následky. Tyto výhrůžky v celém rozsahu splnil.
Přístup dr. Trochty k jednání byl vždy velmi konciliantní. Nevyhýbal se ani uvedeným separátním jednáním s dr. Čepičkou, ačkoli se vystavoval nebezpečí nedůvěry… Jednání definitivně ztroskotalo v roce 1949 naprostým nepochopením vládních činitelů pro zásady, které nemůže katolický duchovní opustit…
Již začátkem roku 1950 byla provedena u dr. Trochty první opatření. Tehdy mu byl zakázán vstup do katedrály a v červnu 1950 byl podroben přísné internaci ve svém sídle. O způsobu této internace si lze učinit představu z toho, že byl nepřetržitých 24 hodin denně pod dozorem dvou strážných, v rukou drželi neustále připravené zbraně, sledovali ho i při použití hygienických zařízení, při rentgenové prohlídce u lékaře ho drželi každý z jedné strany za ruku, aby snad nepředal lékaři nějakou tajnou zprávu, vedli spolu stále provokativní řeči, jako například ,tyto lidi jsme měli postavit ke zdi a postřílet už v roce 1945‘ atd. K tomu přistupovaly nepochybně i účinky dávaných drog, neboť dr. Trochta v této době několikrát zjistil na svém těle hematony s typickým vpichem injekční stříkačky uprostřed…
Tento omezující režim vedl již koncem roku 1950 k těžkému fyzickému onemocnění srdečnímu u dr. Trochty a vyvolal u něho i psychické zhroucení. S určitými přestávkami (léčení v lázních, ovšem rovněž za přítomnosti dvou strážných) trval tento režim až do začátku roku 1953, kdy byl oficiálně zatčen.“
I když došlo v roce 1968 navenek k částečnému uvolnění poměrů, Státní bezpečnost pokračovala naplno ve své práci – permanentní sledování Štěpána Trochty pokračuje. Svědčí o tom celá řada agenturních hlášení.
Štěpán Trochta se ale připravoval na návrat do litoměřické diecéze. Ještě před příchodem do diecéze se biskup zajímal o její naléhavé potřeby. K situaci poznamenal: „Počet zbývajících kněží po dlouhém dvacetiletém zdecimování je horší než katastrofální, takže bych potřeboval každého z nich aspoň v pateronásobném vydání.“

Podruhé do Litoměřic

V neděli 1. září 1968 byl v Litoměřicích svátek. Po 15 letech se biskup Štěpán Trochta vracel do své diecéze. Byl přijat s nadšením. Podle očitých svědků dokonce s mnohem větším nadšením než v roce 1947. Nebylo to vzrůstem religiozity, která spíše klesala, ale pravděpodobně to byla tichá reakce na teprve deset dnů starou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Biskup Trochta si byl vědom, že plní vůli Boží, když se vrací do své diecéze, s níž – jak při svém nástupu řekl – „jsem spoután nerozlučnými svazky věrnosti, oddanosti a lásky, kterým jsem se nikdy nezpronevěřil. Nabízím vám svůj život i svou smrt, nabízím se vám beze zbytku.“
Jeho pohled do budoucnosti byl jako vždy realistický. To, čeho se předvídaví lidé obávali, se bohužel uskutečnilo a 21. srpna přešlo Pražské jaro náhle do „ruské zimy“. Vznikla nová situace, která rychle spěla k tzv. normalizaci.
Pokud šlo o život církve, znamenalo to postupné omezování její částečně znovunabyté svobody. To vše si biskup Trochta uvědomoval, když opět nastupoval do své diecéze. Neztrácel však naději. Ve své řeči upozorňoval všechny přítomné na společnou dějinnou zodpovědnost: „Nejdříve se musíme vzchopit sami… Moderní křesťanství má být svou formou střízlivé a prosté. Má být mužné, zbavené zbytečných okázalostí, přitažlivé ryzostí života a silou pravdy…“
Trochta chtěl co nejdříve obnovit styk se svými kněžími. Jezdil po diecézi, navštěvoval kněze ve farních obcích… Dne 24. října 1968 napsal všem těmto svým bratřím okružní list s výzvou, aby se vrátili. Věděl, že mnozí z nich byli pracovně nasazeni proti své vůli, mnozí byli po svém propuštění z vězení nuceni najít si práci v civilním zaměstnání, poněvadž nedostali státní souhlas k výkonu kněžského povolání. Někteří se sice v době Pražského jara vrátili do pastorace, avšak mnozí si již zvykli na nový způsob života a po některých zpustošených farách netoužili. Jiní se zapletli s režimem, a trpěli proto výčitkami svědomí.
Litoměřický biskup si uvědomoval, že normalizační proces brzy utlumí nejen jeho svobodnou pastorační činnost, ale i činnost všech kněží. Se svými obavami se netajil a upozorňoval své nejbližší spolupracovníky, že katolické církvi nastane boj, který bude probíhat jinak než v letech 1948–1949. Obejde se bez zatýkání biskupů a jejich internace mimo biskupské rezidence, ale bude stejně tvrdý: „I když máme dnes před očima neproniknutelnou clonu a pravděpodobně nás čeká další kus obtížné cesty, věřme, že i tato zkouška je dalším důkazem Boží lásky k nám… Nadcházející doba si žádá celého člověka… Nejsme tak bezmocní, jak si to myslíme, neboť to, co se děje, nepřichází bez Božího plánu. Křesťan nenaříká, nereptá. Křesťan důvěřuje a je plný naděje, protože ví, že nakonec zvítězí spravedlnost, dobro a pravda.“

Kardinálem in pectore

Po svátku Všech svatých 1968 se vydal Trochta na cestu do Říma. Po dvaceti letech se opět představil hlavě biskupského kolegia, aby podal zprávu jak o sobě, tak i o té části vinice Páně, která mu byla Petrovým nástupcem přidělena.
Papež Pavel VI. ho znal již z roku 1948, kdy pracoval na Státním sekretariátu a nový litoměřický biskup s ním projednával své záležitosti. Sledoval biskupovo působení v pastoraci i jeho životní osudy. Když jej pak 23. listopadu přijal v soukromé audienci, mohl si osobně ověřit hloubku svatosti jeho duchovního života, sílu a pevnost mučedníka a vyznavače i prozíravou rozvážnost a moudrost pastýře Kristova stáda.
Pavel VI. ocenil postoj litoměřického biskupa a jeho práci. Aby mu umožnil četnější příjezd do Věčného města, jmenoval jej v lednu 1969 členem Sekretariátu pro nevěřící. A tak již v únoru 1969 dostal Trochta osobní pozvání Svatého otce, aby se s ostatními preláty zúčastnil oslav 1100 jubilea smrti svatého Cyrila v Římě. Dne 14. února sloužil mši svatou spolu s papežem v památném chrámu svatého Klementa v Římě, kde je svatý Cyril pohřben.
Při této příležitosti byl požádán, aby napsal a odevzdal na Státní sekretariát svůj podrobný životopis. Že by mu Svatý otec sám naznačil, že ho míní jmenovat kardinálem? V konzistoři byli dne 28. dubna 1969 skutečně jmenováni dva kardinálové in pectore – nebyli však veřejně vyhlášeni. Proč nedošlo hned ke zveřejnění?
Je pravděpodobné, že to byl sám Trochta, kdo upozornil Svatého otce na možné zhoršení církevněpolitických vztahů v Československu, kdyby se jeho jmenování zveřejnilo.
Sám Trochta o tom nemluvil. Jen jednou, když mu v říjnu 1969 na synodě někdo nadhodil, že ještě někdy do Říma přijede – třeba pro ten kardinálský klobouk – odpověděl s humorem: Ta červená barva je nebezpečná. Dráždí rozzuřené býky.
I v Římě sledovala Trochtu tajná policie a podávala podrobná hlášení o jeho pohybu, schůzkách i názorech.

Pár měsíců relativní svobody

Celý rok 1969 byl pro biskupa Trochtu rokem velkých událostí i relativní svobody. Tak například v lednu se v Severočeském rozhlase s odvahou vyjádřil k sebeupálení Jana Palacha a text poslal i do Katolických novin.
V květnu odjel do Říma na pohřeb svého přítele a spolukoncentráčníka kardinála Josefa Berana.
V neděli 6. července sloužil mši svatou v domě svatého Štěpána ve Vídni a pronesl kázání o svatých Cyrilu a Metodějovi.
V sobotu 19. července navštívil Velehrad, kde se konaly jubilejní cyrilometodějské slavnosti.
Od 11. do 27. října 1969 se účastnil v Římě druhého zasedání biskupského synodu, jehož členem jej Pavel VI. jmenoval.
V květnu 1970 odjel opět do Říma, aby se zúčastnil biskupského synodu, který se konal pod předsednictvím Pavla VI. ve dnech 12. až 15. května.
Ve dnech 18. až 20. května se pod záštitou mnichovského kardinála Döpfnera konalo pamětní setkání kněží, vězňů bývalého nacistického tábora v Dachau. V tamní smírné kapli biskup Trochta koncelebroval spolu se svými spoluvězni kněžími mši svatou.
5. července 1970 byl v celé litoměřické diecézi čten pastýřský list k jubilejnímu 1100. výročí jmenování svatého Metoděje prvním slovanským biskupem. Trochta v něm vyzvedl Metodějův odkaz dnešku: touhu po náboženském vzdělání, ctnost pokory, důvěru v Boží prozřetelnost, upevňování křesťanské rodiny…
Nejdůležitější událostí roku v litoměřické diecézi bylo jubileum blahoslavené Zdislavy. Dne 28. srpna 1970 vydal biskup Trochta nový pastýřský list, v němž otevřel další jubilejní rok. Představil Zdislavu jako patronku a ochránkyni severních Čech. Konstatoval, že její hrob v Jablonném v Podještědí je stále více navštěvován. Vyzvedl ji především jako vzornou manželku a vychovatelku jejích čtyř dětí, jako laickou apoštolku, která se ujímá chudých a nemocných, staví pro ně nemocnice a sama je ošetřuje.