Poslední etapa Trochtova života

Nová strádání

Rok 1970 znamenal pro litoměřického biskupa začátek nového utrpení. Oživení náboženského života v souvislosti s jeho pastorační činností nemohlo uniknout aktérů tzv. normalizačního procesu. Trochtova osoba se brzy stala terčem útoků komunistické strany a státního církevního sekretariátu. Církevní tajemníci dostali pokyn vměšovat se do biskupských pravomocí, ovlivňovat a kontrolovat kněze a omezovat postupně biskupa v jeho činnosti, hlavně v jeho přímých stycích s věřícími.
Biskupovy pastýřské listy byly opět cenzurovány, články v Katolických novinách často zamítány, do rozhlasu již Trochta mluvit nemohl.
Bylo mu zakázáno slavnostně zakončit jemu tak drahé zdislavské jubileum, nedostal cestovní povolení na Mariánský kongres v Jugoslávii…
Do této doby spadá i zpráva Státní bezpečnosti o jednání biskupa Trochty s předsedou Národní fronty Evženem Erbanem o případném znovuobnovení Mírového hnutí katolických duchovních, podle níž Trochta Erbanovi říká: „Organizace Mírové hnutí by vrazila klín mezi vládu a biskupy. Naše vláda se musí rozhodnout důvěřovat biskupům více než všelijakým institucím státem zřízeným. A když nebude mít důvěru k biskupům, u nich si ji nezíská.“
Erban poté řekl, že by nebylo vhodné obnovovat Mírové hnutí.
Trochta pak pokračoval: „Pane předsedo, jsem ochoten pokleknout před vámi na kolena, abyste to nepřipustil, a řekněte soudruhu tajemníku Husákovi, ať si mne nechá zavolat, že já půjdu k němu po kolenou, abych zhatil tento úmysl obnovit Mírové hnutí. Nejenže bychom se dostali tam, kde jsme už byli, ale do ještě horší situace. Přišel jsem k vám důvěrně, aby to nebudilo žádné senzace, varovat vás včas a říci si to mezi čtyřma očima. Nemám zájem dělat vám zbytečné starosti, ale jestli k tomu dojde, obávám se, že nás donutíte postavit se na odpor tomuto klínu…“
K žádanému výsledku to ale nevedlo. Mírové hnutí katolických duchovních Pacem in terris vzniklo v létě 1971. S upevňováním normalizace vzrůstala neochota k jakýmkoli kompromisům. Návrh Vatikánu, aby se biskup Trochta ujal pražského arcibiskupství, byl odsunut stranou. Respektován nebyl ani nesouhlas Vatikánu s aktivitami Pacem in terris.
Rok 1972 znamenal další krok k omezení biskupovy svobody a pravomoci.
Byl mu zabaven pastýřský list z 23. března o stavu kostelů v diecézi. Nesměl kázat. Jeho účast na církevních slavnostech mohla být jen ceremoniální. Oslavy 25. výročí jeho biskupského svěcení a návratu do Litoměřic byly zakázány.
V tomto roce několikrát navštívil Československo Mons. Cheli z Vatikánu. Těchto svých návštěv využil k zopakování ochoty Vatikánu pokračovat v jednáních se státem.
Ve dvou jednáních, 13. až 16. listopadu a 11. až 16. prosince 1972, bylo dosaženo diplomatické dohody o jmenování čtveřice biskupů – tří pro Slovensko a jediného pro české země.
Sídelním biskupem v Nitře měl být jmenován Ján Pasztor, v Banské Bystrici Jozef Feranec, administrátorem v Trnavě Július Gábriš a v Olomouci Josef Vrána. Svěcení Josefa Vrány bylo stanoveno na 4. března 1973, slovenští biskupové měli být svěceni o den dříve v Nitře.

Kardinálský klobouk mi přinese další utrpení

Arcibiskup Agostino Casaroli informoval zástupce státu o tom, že byl Trochta jmenován kardinálem, po biskupském svěcení Josefa Vrány. Casaroli na to vzpomíná: „Při obědě následujícím po biskupském svěcení, za přítomnosti mnoha kněží jsem byl nablízku zástupci ministra kultury, vedoucího sekretariátu pro věci církevní, pana Hrůzy. V dobré náladě byl i pan Hrůza, jehož nadšení jsem však byl rozhodnut zkrotit sdělením, jaké nečekal a které mu jistě nebylo milé. Musel jsem totiž jej, jako zástupce vlády, důvěrně informovat o tom, co mělo být zveřejněno příštího dne, že totiž Svatý otec jmenuje kardinálem biskupa Trochtu.
Ještě si vzpomínám, jaká téměř panika se ho zmocnila, když jsem ho potichu zdrženlivým tónem požádal, že bych s ním ihned rád mluvil mezi čtyřma očima, protože mám pro něj důležité sdělení, které mu musím naléhavě oznámit jménem Svatého stolce. Muselo se mu to jevit jako předtucha hrozivého nebezpečí, že opustí slavnostní prostory, kde se cítil pánem a jakoby vítězem, a setká se takto se mnou, aniž by věděl, o co vlastně jde, bez možnosti poradit se se svými nadřízenými a bez možnosti jakékoli pomoci a beze svědků. Pokoušel se bránit, ale já jsem naléhal a okolí mohlo zaznamenat tento dialog, který se nedobrovolně stával stále živějším. A tak nakonec otráveně a rezignovaně řekl, že je ochoten se mnou jít. Se vší obezřetností mne zavedl do jiného salonku, kde bylo také mnoho lidí, kteří se sice starali sami o sebe, ale zvídavé pohledy si neodpustili.
Sdělil jsem, co jsem měl. Vyjádřil jsem se přesně, že se nejedná o žádný souhlas či nihil obstat (není námitek), ale o čistě zdvořilostní informaci… Pan Hrůza nevěděl, zda mně má dát najevo, že pochopil, či raději, že neslyšel. Nakonec se s velkými rozpaky zvedl, aby ukončil rozhovor a zřejmě i proto, aby podal telefonické hlášení na příslušná místa. S jinými jsem o tom nemluvil.
Co následovalo, jak jsem se později dozvěděl, bylo rušení vysílání rádia Vatikán v češtině a slovenštině v den zveřejnění, aby se tak dalo najevo, že oznámení přichází do vlasti se zpožděním.
Odpoledne 5. března jsem odjel spolu s monsignorem Tomáškem a svými dvěma průvodci do Litoměřic, abychom vzdali poctu novému kardinálovi.“
Česká tisková kancelář, Rudé právo a Lidová demokracie vydaly následující den lakonickou zprávu: „Papež Pavel VI. jmenoval 32 nových kardinálů, mezi nimi i Dr. Štěpána Trochtu, biskupa z Litoměřic.“
Trochtovo jmenování vnímaly československé orgány jako vážné posílení církve v Československu.
Pro úřední převzetí jmenovacího dekretu a kardinálských insignií odletěl litoměřický biskup 6. dubna do Říma. Vzbudilo to mimo jiné velký zájem novinářů, kterým nově jmenovaný kardinál po příletu do Věčného města na jejich otázky odpověděl: „Snažím se brát věci s klidem. To znamená, neraduji se příliš z nějakých úspěchů a nedám se také deprimovat neúspěchy. Samozřejmě, že důvěra Svatého otce mi způsobila radost. Po kardinalátu jsem netoužil a ještě nevím, co přinese. Já bych ovšem chtěl využít tohoto svého postavení k dobru církve a k dobru – řekl bych – takového šťastného soužití mezi zástupci vlády a zástupci církve a přál bych si, abych mohl něčím přispět k prohloubení této vzájemné důvěry a k upevnění takové normalizace ve vztazích církve a státu.“
Vlastní oficiální předání se konalo za přítomnosti Svatého otce dne 12. dubna 1973. Obřadu se jako zástupce vlády zúčastnil i rada československé ambasády v Římě. Při slavnosti papež Pavel VI. řekl: „Jedním z kardinálů in pectore z roku 1969 je náš ctihodný bratr Štěpán Trochta, biskup z Litoměřic. Naším úmyslem, když na něho padla naše volba, nebylo pouze slavnostně a veřejně uznat zásluhy tohoto věrného a horlivého pastýře, ale projevit i lásku k oné tak ušlechtilé zemi, jejímž je synem, a která je nám z tolika důvodů obzvláště drahá. Doufáme, že to přispěje k řešení těch problémů, jimž církev musí čelit, aby si zajistila možnost patřičného rozvoje svého v podstatě duchovního poslání, které přece také přispívá k obecnému blahu společnosti.“
Když v pondělí 16. dubna 1973 Štěpán Trochta odlétal z Říma, ptali se ho novináři, zda předvídá zlepšení náboženské situace doma. Odpověděl, že pro něho samotného bude zveřejnění jeho jmenování kardinálem znamenat jen další zhoršení podmínek pro pastoraci. A nemýlil se.
Omezování jeho činnosti neustále pokračovalo. Musel nečinně přihlížet, jak církevní tajemníci kladou překážky horlivým kněžím, znemožňují jejich pastoraci ve farnostech, jak jsou zabavovány jeho pastýřské listy, jak je prováděna soustavná ateistická propaganda, rozpadají se kostely … a nemohl tomu zabránit.
Stále častěji se uchyloval do své domácí kaple k modlitbě. Z litoměřického biskupa, z jeho vlivu a činnosti měly politické orgány strach. Bránily jeho jmenování na pražský arcibiskupský stolec, ačkoli to bylo přání Svatého otce.
A zhoršovalo se také jeho zdraví, vystavené v minulosti tolika zátěžím. Srdce vypovídalo a zrak se stále více kalil. Začátkem roku 1974 se jeho zdraví natolik zhoršilo, že se operace očí stala nezbytnou. Musel odmítnout účast na zasedání v Římě i přednášku na univerzitě v Miláně. Místo do ciziny putoval do Prahy do nemocnice Na Bulovce, kde byl operován. Operace dopadla jen částečně dobře. Návštěvníkům říkal: „Božího hodu se nedožiji, nanejvýš tak ještě na Veliký pátek obejmu kříž a s ním padnu.“
Ve středu 27. března se vrátil z nemocnice do Litoměřic s naléhavým doporučením lékařů, aby zachovával absolutní klid. To však nebylo zcela v jeho moci.

Usoužen k smrti

Kardinál Casaroli napsal o smrti Štěpána Trochty: „V pátek 5. dubna byl prakticky donucen přijmout krajského církevního tajemníka, jistého Dlabala. Ten si v podnapilém stavu vynutil nepřetržitých pět hodin jednání. Dlabal křičel a vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout opatření vůči některým kněžím, zvláště salesiánským spolubratřím, kteří s ním žili jako přímí spolupracovníci. Podle osobního kardinálova sekretáře v jistém okamžiku na něj křičel nadávky jako ,ty hnusný starče, jestli nepropustíš všechny ty salesiány, tak ti zpřerážím hnáty‘ a podobně. Po tomto dlouhém, vyčerpávajícím konfliktu kardinál pouze řekl: ,Myslím, že to bude moje smrt.‘ A dříve než kdy jindy se odebral na lůžko.“
O následujícímu dni – sobotě 6. dubna – svědčil sekretář P. Josef Pekárek, SDB: „Příštího dne řeholní sestra dominikánka Aimona marně čekala na ranní probuzení otce kardinála. Otevřela dveře jeho pokoje a zjistila, že nehybně leží na své posteli. Zavolala Mons. Korejse, který ihned pochopil, oč jde, a udělil ochrnulému pacientovi svátost pomazání nemocných. Pak zavolal lékaře a postaral se o převoz do nemocnice. Odpoledne krátce před 15. hod. kardinál skonal. Shromáždili jsme se u jeho smrtelného lože, uctili jeho památku krátkou modlitbou a rozdělili si úkoly. Mně připadla povinnost informovat o jeho smrti papeže Pavla VI., hlavního představeného salesiánů, a dále kardinály Königa, Döpfnera, Bengsche, Wyszinského a ostatní vysoké církevní hodnostáře.“
V pondělí 8. dubna přijeli do Litoměřic z Prahy zástupci státní moci a začali poroučet: „Pohřeb se bude konat pozítří, ve středu před Velikonocemi.“ – „No jo, ale my jsme dali zemřelého balzamovat.“ – „Kdo vám to povolil?“ – „Na to přece žádný občan nepotřebuje povolení.“ Ani pražský patolog prof. Tesař státním orgánům tělesné pozůstatky nevydal.
„Další souboj se státními a stranickými představiteli nastal ve věci úmrtního oznámení. Jeho znění, které muselo být čtyřikrát přepracováno, vzali na vědomí, až už bylo natištěno několik tisíc výtisků. Někteří z nich začali projevovat námitky proti určitým formulacím. Dostali jsme příkaz dát do tisku opravené vydání. Tušili jsme, že další překážky budou spojeny s jeho rozesíláním. Sestru Juditu jsme upozornili, aby dávala bedlivý pozor na chování poštovních úřednic, až jim odevzdá několik zásilek. Zaslechla: ,To je vono! Do koše s tím.‘
Celou noc jsme pak psali adresy na obálky, vkládali do nich příslušný text – cenzurovaný i necenzurovaný – a ráno jsem ujížděl na pražskou hlavní poštu. Nejdříve jsme se ale zastavili u vrátného v pražském arcibiskupském paláci, Josefa Bláhy. Sdělili jsme mu, v jaké záležitosti přicházíme, a on na to: ,Dejte to sem.‘ A pelášil s celým kufrem na hradní poštu, kde byl všem zaměstnancům důvěrně znám,“ vzpomíná P. Josef Pekárek.
Česká veřejnost se o smrti kardinála Trochty dověděla z vysílání zahraničního rozhlasu.
Československý rozhlas a televize o tom mlčely. Noviny informaci zveřejnily mezi jinými zprávami malým písmem ve třech řádcích v pondělí 8. dubna.

Pohřeb, který křičel

Pohřeb byl stanoven na velikonoční úterý 16. dubna. Informace o tom se mezi lidmi šířily jen soukromě a telefonicky.
V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty od ostatního světa. Na příjezdových cestách stály hlídky. Ti, kdo se přece jen do města dostali a směřovali ke katedrále, byli kontrolováni. Bylo zakázáno vyvěsit černé prapory na věžích kostelů a sloužit zádušní mše. Věřící a kněží z diecéze se nesměli zúčastnit pohřbu svého biskupa. Pohřební průvod městem byl zakázán. Přesto bylo přítomno asi tři tisíce osob. Z kardinálovy rodné vsi přijelo vlakem kromě rodiny asi třicet lidí. Autobus nebyl povolen, „aby se šetřilo benzinem“.
V katedrále před oltářem stála prostá rakev se zemřelým. Byla ozdobena jen malým věncem červených tulipánů, žlutých narcisů a kardinálským biretem. Mši svatou sloužil pražský administrátor biskup František Tomášek. Ostatní čeští ordináři koncelebrovali.
Ze zahraničních hostí přijeli například: zástupce Svatého otce, mimořádný nuncius arcibiskup Poggi, z Vídně kardinál Franz König, z Krakova kardinál Karol Wojtyla, z Berlína kardinál Alfred Bengsch, z Poznaně arcibiskup Baraniak, dále biskupové z Erfurtu, z Drážďan-Míšně, z Meiningen… Povolení nedostal kardinál Wyszinski, byl vrácen od hranic zpět do Polska.
Žádný z těchto zahraničních hodnostářů nesměl koncelebrovat zádušní mši svatou. Byl jim tlumočen také zákaz mluvit nad hrobem.
Rakev byla po obřadech vynesena z kostela a přenesena do neokrášleného obyčejného auta značky Škoda. Lidé nesměli jít průvodem na hřbitov vzdálený asi deset minut. I přes zákaz projevu se však se Štěpánem Trochtou krátce rozloučil kardinál Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., a nazval ho mučedníkem…
Život a dílo Štěpána Trochty byly veřejně oceněny až po listopadu 1989. Prezident Václav Havel tak učinil 28. října 1992, kdy 17. litoměřickému biskupovi a 4. salesiánskému kardinálovi propůjčil in memoriam Řád T. G. Masaryka II. třídy. Toto státní vyznamenání se uděluje osobám, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity, lidská práva, a osobnostem, které se významnou měrou podílely na boji a odporu vůči totalitnímu zřízení.