Doslov
Krátce po smrti Štěpána Trochty vydal hlavní představený salesiánů
Luigi Ricceri list, ve kterém popisuje Trochtův život. Zároveň dává
odpověď na otázku, proč je pro nás všechny Štěpán Trochta vzorem.
Z osmnáctistránkového dokumentu vyjímáme:
„Byl velkým mučedníkem a vyznavačem víry.
Vyjadřoval neobyčejnou vážnost, důstojnost a dobrotu, jak dosvědčil don
Secutti, jeho profesor a zpovědník z Crocetty: ,Můžeme říci, že už od
mládí se v něm připravoval hrdina, jak to pak i čas dokázal.‘
Po celý život byl neobyčejně podnikavý, horlivý a iniciativní při
šíření Božího království. Byl hluboký kazatel, hledaný řečník,
propagátor salesiánského ideálu.
Intenzivně se zabýval studiem problémů mládeže a hledáním jejich
řešení.
Za druhé světové války prochází tříletou křížovou cestu několika
koncentračními tábory. O hladu, útrapách, zákrocích Prozřetelnosti
v tomto bolestném období je známo nemálo podrobností.
Přes obtíže pastorační činnosti neztrácí nikdy optimismus a důvěru
v lidi. Všichni mu přiznávají schopnost vést s každým dialog.
Je klidný, vždy s širokým úsměvem na rtech, který se rodí
z vnitřního klidu. Mluví zvolna, beze spěchu. Poslouchá trpělivě
mínění i těch nejprostších lidí. Kde vidí dobrou vůli, umí odpustit
anebo nevidět omyly a nedostatky.
Viděl dopředu a věděl, že po druhé světové válce jej čeká
pronásledování ze strany komunistů. Věděl, že když jednání mezi
církví a státem skončí nezdarem, ponese důsledky. Jakoby v předtuše
napsal don Ricaldonemu: ,Mám mrazivý pocit koncentráku. Budu vám velmi
vděčen, necháte-li se za mne často modlit… A jestli po mně Pán
požádá oběť života, říkám už nyní s plnou odevzdaností: Buď vůle
tvá.‘
Po odsouzení za velezradu a špionáž poznamenal vatikánský list Osservatore
Romano 29. července 1954 ve svém komentáři: ,Monsignore Trochta pyká za
přestupek, že důstojně plnil svou biskupskou povinnost.‘
Šest let byl vláčen z jedněch nucených prací na jiné.
Když se po 15 letech vrátil do své diecéze, řekl: ,Vracím se k vám
s novými zkušenostmi, s otřeseným zdravím a velkou důvěrou v člověka
a v pomoc nebeského Otce… Hleděl jsem do propasti lidské zloby a bídy,
ale byl jsem též svědkem nejvznešenějších obětí, jakých je člověk
schopen…‘
Byl salesiánem tělem a duší až do posledního dechu. Jeho dopisy zaslané
představeným dýchají svěžím ovzduším salesiánské věrnosti ,až do
morku kostí‘. V jednom důvěrném sdělení učinil Trochta toto vyznání:
,V dlouhých, nekonečných hodinách samoty a trudu znovu a znovu jsem si
připomínal všechny krásné hodiny a dny, prožité v kongregaci,
s chlapci, se spolubratry … a tak jsem se cítil lépe.‘
Kardinál Trochta byl mužem silné víry a na slovo vzaté věrnosti. Jeho
zbožnost se nejevila navenek, ale byla upřímná, hluboká, prožitá a
protrpěná.
Jeho modlitba byla hutná, pokorná, skrytá, ryzí, mariánská úcta byla
v něm hluboce zakořeněná.
Ovládal umění skrývat bolest, oběti, útrapy mravní i fyzické, a –
můžeme dodat – svůj vysoký stupeň ustavičného spojení s Bohem, uměl
oblékat svou lásku do usměvavé a chápající dobrotivosti.
Dobrota Boží tedy darovala naší kongregaci zářivý příklad věrnosti.
Věrnosti zachovávané nejen za normálních okolností života jako
řeholníka, kněze a biskupa, ale i v okolnostech nejednou
nepředstavitelných, kdy je člověk nelidskými prostředky téměř zničen.
Ale pro něho byl nade vším jedině Bůh. Proto zapomínal na minulost: ,Přes
to všechno, co se stalo, nechovám v srdci žádnou trpkost vůči
nikomu.‘“
