Do dalekých končin
Sen o misiích
Kolem roku 1872 měl Don Bosco dramatický sen. Nejdříve ho vyprávěl Piu
IX. a potom svým salesiánům. Zachoval nám ho v Životopisných pamětech
don Lemoyne:
„Zdálo se mi, že jsem se octl v neznámé zemi, která byla dosud
nedotčená civilizací. Byla to nesmírně velká pustá rovina. Nikde nebylo
vidět nějaký kopec nebo horu. Až v ohromné dálce, úplně na obzoru se
tyčily skalnaté hory. Krajinou procházely skupiny lidí. Byli skoro nazí,
jejich vzhled naháněl strach. Měli rozcuchané dlouhé vlasy, většinou
černé. Za oděv jim sloužily kůže ze zvířat. Upravovali si je na způsob
jakýchsi plášťů. Jejich zbraněmi byly oštěpy a luky.
Měl jsem možnost pozorovat život tamějších obyvatel. Někteří lovili
zvěř, jiní ulovenou zvěř zpracovávali, další mezi sebou válčili.
Někteří doprovázeli vojáky oblečené po evropsku, a kde se octli, všude
bylo plno mrtvých. Při pohledu na podobné scény jsem dostal strach.
Pak jsem pozoroval, jak do kraje přicházeli zdaleka misionáři různých
řádů. Pokoušeli se poučit domorodce a zvěstovat jim radostnou zvěst
o spáse. Byli odvážní a nebáli se přijít mezi divochy. Ale ti je hned
přepadli a s velkou zběsilostí je pozabíjeli. Pak je nosili na svých
kopích jako válečné trofeje.“
„Když jsem viděl tyto hrozné scény, řekl jsem si: Jak by se daly tyto
kmeny získat pro Pána? Je to vůbec možné?
Tu jsem viděl přicházet mezi divochy další skupinu misionářů. Počínali
si iinak než předešlí. Byli veselí a provází je zástup dětí a
mládeže. Dostal jsem o ně strach. Říkal jsem si, že jdou vstříc jisté
smrti. Přiblížil jsem se k nim. Byli to kněží a klerici. Když jsem si
jich lépe všiml, poznal jsem své salesiány. Některé jsem znal jménem. Ale
za nimi šli další. Ty jsem už neznal. Byli to rovněž salesiáni.
DBT, 361–362
Hledá dobrovolníky
Za soustředěného ticha Don Bosco oznámil, že papež si přeje, aby
salesiáni co nejdříve odcestovali do Argentiny a zahájili misijní činnost.
V projevu upozornil přítomné, že na misionáře čekají překážky,
rizika a nejistý život. Když skončil, nastal nepopsatelný
jásot a nadšení jak mezi hochy, tak mezi salesiány. Nikdo se nebál
nebezpečí.
Tím dnem nastalo mezi salesiány nové jaro. Přibývalo povolání, množily
se žádosti o přijetí do kongregace. Všech se zmocnilo misijní nadšení.
Salesiánská kongregace vstoupila do další etapy svého rozvoje. Oratoř
nadepsala novou kapitolu dějin.
5. února Don Bosco ohlásil salesiánům mimo Valdoko, že se chystá první
misijní výprava. Hledal dobrovolníky a žádal je, aby své žádosti
adresovali přímo na něho. Nejzazší termín byl říjen.
Nastalo vzrušené dohadování. Skoro všichni byli ochotni odjet do misií.
Nebyla to nadnesená slova, jestliže jsme řekli, že nastala nová etapa
salesiánských dějin.
…
Vedoucím výpravy ustanovil Jana Cagliera. Bylo mu sedmatřicet let, stal se
silným, odolným, optimistickým a schopným knězem. Byl nedostižně činný.
V Americe měl všechno zařídit a uvést do činnosti. Život v oratoři se
dal stěží představit bez něho. Měl doktorát z teologie, byl profesorem
kleriků, neustále tvořil a nacvičoval nové skladby se sborem, orchestrem a
kapelou. Donu Boskovi vyřizoval ožehavé záležitosti a duchovně vedl
několik řeholních společenství ve městě. Jeho ztrátu nedovedl nikdo
domyslet.
DBT, 364–365
Dvacet rad psaných tužkou
Don Bosco se s misionáři rozloučil ve svatyni Panny Marie Pomocnice
11. listopadu 1875. Chrám byl zaplněn do posledního místa. V šestnáct
hodin začaly večerní chvály. Pak vystoupil Don Bosco a dal odjíždějícím
poslední rady. Na prvním místě jim doporučil italské emigranty:
„Naléhavě vám odporučuji bolavé postavení mnohých italských rodin.
Naleznete spousty dětí a dospělých, kteří žijí v neodpustitelné
nevědomosti. Nedovedou číst ani psát, a nemají ani žádné náboženské
základy. Jděte a vyhledejte tyto naše bratry, které bída a nepřízeň
zahnaly do cizí země…“
Pak se rozhovořil o evangelizaci Patagonie: „Dnes jsme u začátku velkého
díla. Dobře víme, že svět se nepodaří získat pro Krista za několik
dní. Přesto je tento odjezd malým semínkem, které se rozroste v mohutný
strom. Toto dílo bude mohutnět a přinese mnoho dobra.“
…
Každý z odjíždějících dostal od Dona Boska lístek s dvaceti radami.
Pro každého ho osobně napsal tužkou. Tvoří profil ideálního misionáře.
Připomeneme jen pět nejdůležitějších:
- Hledejte duše, nikdy ne peníze ani pocty ani hodnosti. 5. Přednostně se
starejte o nemocné, o děti, o staré a chudé, a vysloužíte si Boží
požehnání a přízeň lidí.
- Starejte se, aby svět viděl, že se chudě oblékáte, že se chudě
stravujete, že chudě bydlíte, a stanete se bohatými před Boží tváří a
budete mít vliv na lidská srdce.
- Mějte se navzájem rádi, raďte se, napravujte se, nehádejte se a
nezáviďte si. Raději ať dobro jednoho je dobrem všech. Starosti a utrpení
jednoho považujte za starosti a utrpení všech.
Všichni se snažte je odstranit nebo zmírnit.
20. Když budete unaveni a když budete trpět, myslete na velkou odměnu,
která je pro vás připravena v nebi. Amen.
DBT, 366–367
