Bojím se, že na komunisty nejsme připraveni
Nástup komunistů
Nástup komunistů k moci v únoru 1948 zasáhl hluboce do života
každého občana naší vlasti, a to tím razantněji a osudověji, čím
významnější místo zastával. Obětí této totalitní mašinerie se stala
již od počátku i katolická církev.
Dnes, kdy se konečně otevřely archivy a tehdejší jednání mezi církví a
státem byla částečně zmapována, se nám postoje některých církevních
představitelů mohou zdát příliš vstřícné, mnohdy nepochopitelné. Ale
nenazírejme onu dobu dnešníma očima! Tehdejší vyjednávači – ať už
to byl arcibiskup Beran, biskup Trochta, či jiní – sice tušili, jakého
nepřítele mají před sebou, ale nevěděli přesně, čeho je schopen. Jen
komunisté věděli, co chtějí – podrobit si církev a zneužít ji
k prosazování své ideologie, nebude-li chtít po dobrém, půjde to po
zlém. Po dobrém by pro církev znamenalo kolaborovat se zločinným režimem,
což církevní představitelé nemohli připustit. Biskupové se také museli
řídit dekretem Svatého oficia, který pod trestem exkomunikace zakazoval
činnost v komunistických stranách, hájení a propagaci myšlenek komunismu.
Tento dokument tehdejší Nejvyšší posvátné kongregace svatého oficia
z 1. července 1949 nebyl dodnes zrušen.
Začátek pronásledování církve
Komunističtí vládci přistoupili k brutálnímu pronásledování
církve. „Dnes už máme dostatek důkazů, že všechna prohlášení
prezidenta o náboženské svobodě v komunistickém státě (jako ostatně
i jiná tvrzení a prohlášení komunistických představitelů) byla lživá.
Například již koncem roku 1948 začalo důsledné omezování svobody
sdružování v dobrovolných organizacích, neboť článek IV nové ústavy
(Ústava 9. května) umožňoval oproti ústavě první republiky nejednotný
výklad. Toto omezování svobody sdružování se uskutečňovalo tzv.
dobrovolně nebo příkazem se zdůvodněním, že „spolek například
nepodporuje budovatelské úsilí…“ říká k tehdejším poměrům Adolf
Rázek z Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu.
Štěpán Trochta dobře věděl, že pro církev přichází doba velkého
utrpení a zkoušek. Když v listopadu 1948 odjel na návštěvu Říma „ad
limina Apostolorum“, jednou ze zastávek na jeho cestě byli i salesiánští
představení v Turíně. Na otázku, jak dlouho situace v Československu
potrvá, předpověděl: „Snad ještě rok budeme moci pracovat.
A potom? – Pánu Bohu poručeno. Bojím se, že do toho půjdeme
nepřipraveni.“
Proto se Štěpán Trochta na nadcházející vládu temnoty připravoval. Již
1. prosince 1947požádal Vatikán o udělení tzv. mexických fakult. Tyto
tajné fakulty umožňovaly fungování církve v ilegalitě. Z Říma si
Trochta kromě již zmíněných fakult přivezl i druhou instrukci papeže Pia
XII. „Procrastinare“ – měl protahovat jednání a oddálit přímé
střetnutí, dokud se nevytvoří nové strukturální podmínky k přežití.
Hlavním důvodem bylo, aby se církev připravila na dlouhý život
v podzemí. I to byla jedna z příčin, proč Trochta neúnavně vyjednával
s komunistickými pohlaváry a často šel v jednáních až na samu hranici
možného.
Církev nepřítelem číslo jedna
Nezávislost si po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 zachovaly
jen církve. Komunistická strana je chtěla začlenit do Národní fronty a
dostat tak do svého područí, ale nenalezla způsob, jak svého cíle
dosáhnout.
Problém spočíval především v katolické církvi, organizačně stmelené
s hlavou a vrcholnými orgány mimo hranice státu. Komunisté ji proto začali
označovat za nepřítele číslo jedna. Zpočátku jí však nechtěli
vyhlásit otevřený boj a pokoušeli se katolickou církev nejdříve
podřídit si dohodou s biskupy.
Jednání s církevní delegací vedl za vládu Ústřední akční výbor
Národní fronty. Rozhovory začaly v březnu 1948 a byly několikrát
přerušeny a zase obnoveny. Církevní delegaci vedl biskup Štěpán Trochta,
vládní delegaci generální tajemník Národní fronty a ministr
spravedlnosti, Trochtův známý z koncentráku, Alexej Čepička. Jednání
byla obtížná a dramatická. Čepička požadoval, aby katolická církev
zaujala zásadně kladné stanovisko k lidově demokratickému zřízení.
Církev takový požadavek nemohla splnit.
Stále častěji proto docházelo mezi církví a státem ke konfliktům, které
komunistické vedení systematicky vyvolávalo. Není proto divu, že běh
jednání byl silně ovlivněn vzájemnou nedůvěrou. Katoličtí
představitelé věděli, že v otevřeném konfliktu se státem nemají
naději na úspěch.
Komunisté však neustále stupňovali tlak. Například už v květnu
1948 připustil Čepička pouze dvě možnosti: buď dohodu o sporných
otázkách, nebo boj, v němž však nemůže církev obstát.
Stanovisko církve obhajoval Trochta a vycházel přitom z rozporu mezi
materialistickým komunismem a náboženstvím: „Vy jaksi víte, co církev
je, my však dobře nevíme, co jste vy,“ řekl Trochta. Dále uvedl: „Kdyby
k něčemu mělo dojít a kdybychom my měli být jakýmkoli způsobem
pronásledováni, vždy bude pro nás čestnější umírat jako poctiví
lidé… Když k tomu nedojde, tak nemusíme zrazovat prapor a umírat…
Vatikán není cizí velmoc.“
Konec rozhovorů
14. června 1948 se konala volba prezidenta, podle dohody v kostelích
zvonily zvony a v chrámu svatého Víta celebroval arcibiskup Beran Te Deum,
kterého se zúčastnila nová hlava státu Klement Gottwald a členové vlády.
Odpoledne přijal prezident biskupskou delegaci. V slavnostním dopise,
tlumočeném Beranem, biskupové slibovali splnit povinnost vůči státu a
vyslovili naději, že bude dodržována náboženská svoboda, vyřešeny
otázky školství a náboženské výchovy a zastaveny útoky proti papeži.
Gottwald v odpovědi zdůraznil, že k dohodě církve a státu dojde,
„budeme-li mít na mysli především zájem našeho státu a našich
národů…“
Jednání delegací církve a Národní fronty 18. června zkomplikovalo
zveřejnění suspenze Josefa Plojhara. (Plojhar jako kněz se nechal zvolit
poslancem a jmenovat ministrem zdravotnictví i přes církevní zákaz, aby
kněží přímo nevstupovali do politiky.)
Čepička reagoval ostře: „Socialismus bude bez církve, ale církev bez
socialismu ne. Kdo to nedovede pochopit, tomu není pomoci. A nám záleží na
pomoci církve. Když však dojde ke konfliktu, bude za všech okolností
zachován pořádek.“
Trochta, který zprostředkovával komunikaci s arcibiskupem Beranem, marně
vybízel Čepičku k rozmluvě s Beranem. Delegace se rozešly a veškerá
jednání skončila.
