Dvanáctiletý bezdomovec

Odchod z domu

U Bosků došlo jednou při večeři k ostré výměně názorů. Jeník si položil vedle talíře otevřenou knihu. Antonín vzkypěl zlostí.

• Tu knihu hodím do pece.
  

Matka Markéta chtěla udržet pohodu a pokusila se o kompromis.

• Jeník pracoval jako ostatní. Jestliže si chce teď číst, co je ti do toho?
  
• Tenhle dům držím na nohou já. Od rána do večera dřu a nesnesu, aby si tady někdo hrál na chytrého. To by tak scházelo, aby on jednoho dne dělal pána a my se celý život cpali kukuřičnou kaší.
  

Jeník mu zlostně oponoval. Měl v zásobě dostatek slov i pro takovéto příležitosti. Nebyl z těch, kdo dovedou nastavit i druhou tvář. Antonín se neovládl a vrhl se na něho.
Než se Markétě podařilo dostat hochy od sebe, schytal dvanáctiletý Jeník od devatenáctiletého nevlastního bratra hodně ran pěstí. Nebylo to poprvé.
Na lůžku plakal. Převládajícím motivem nebyla bolest, ale zlost. Ve vedlejší světnici se marně snažila usnout bezradná matka. Možná, že té noci vůbec nespala.
Ráno řekla Jeníkovi nejtrpčí slova celého svého života:

• Uděláš nejlépe, když odejdeš z domova. Antonín tě nemůže ani vidět. Dříve nebo později by ti mohl těžce ublížit.
  
• A kam mám jít?
  

Poradila mu několik domů v sousedních osadách.

• Odvolávej se na mne. Lidé mě znají. Někdo tě jistě zaměstná aspoň na nějakou dobu. Pak se uvidí.
  

Jeník měl pocit, že vkročil do temné noci.

Ranec a mlha

Chodil od jedné usedlosti ke druhé. Pro takového chlapce neměli nikde práci. Odpoledne dojedl chléb a s ním zmizela i naděje. Zbývali ještě Mogliovi.

• Popros pana Aloise, radila mu matka. Zabouchal na dveře. Přišel otevřít děda.
  
• Copak nám, hochu, neseš?
  
• Hledám práci.
  
• Tak hledej. S Bohem! A chtěl zase zavřít. Jeník sebral poslední špetku odvahy.
  
• Musím mluvit s panem Aloisem.
  

Vstoupil. Mogliova rodina na zápraží přebírala a připravovala proutí na vázání révy. Hospodářství vedl Alois Moglia. Měl dvacet osm roků.

• Hledám pana Aloise Mogliu.
  
• To jsem já.
  
• Posílá mě moje matka. Říkala mi, abych vás požádal o místo pohůnka.
  
• Jak tě mohla matka v takovém čase a tak malého vystrčit z domu? Jak se jmenuje?
  
• Markéta Boscová. Nevlastní bratr mě stále bije. A tak si přála, abych odešel někam do služby.
  
• Milý chlapče, teď je zima, není co na práci. Pomocné síly přijímáme až na jaře. Zatím se vrať domů.
  

Jeník se cítil unaven a pokořen. Dal se do beznadějného pláče.

• Prosím vás, vezměte mě do práce. Nechci po vás žádný plat, jen mě neposílejte domů. Nevím, kam mám jít. Sednu si tady na zem a nehnu se odtud. Dělejte se mnou co chcete, ale já u vás zůstanu.
  

…
A tak se stal Jan Bosco od února 1827 krmičem dobytka. Mogliova rodina byla vzorná. Všude si jich vážili. Obdělávali pole a pěstovali vinnou révu. Chovali býky a krávy. Večer se rodina scházela u krbu a společně se modlili růženec. V neděli vodil pan Alois všechny do Moncucca na velkou mši.

Sen o budoucnosti

Don Bosco vypráví: „V devíti letech jsem mil sen, který se mi vryl na celý život hluboce do paměti. Zdálo se mi, že jsem před naším domem na velmi prostranném dvoře, kde se bavilo mnoho chlapců. Někteří se smáli, jiní si hráli, mnoho jich klelo. Když jsem zaslechl rouhání, šel jsem mezi ni a pokoušel jsem se je umlčet domluvami i pěstmi. Najednou se přede mnou objevil nádherně oděný muž. Byl již starší a jeho vzhled byl vznešený. Mil bílý pláš?. Jeho tvář jsem nemohl posoudit, protože z ní vyzařoval zvláštní jas. Oslovil mi jménem a řekl mi:

• Tyto své přátele nezískáš bitím, ale vlídností a láskou. Dej se hned do práce a vysvětli jim, jak ošklivý je hřích a jak vzácná je ctnost.
  

Celý zmatený a polekaný jsem namítl, že nejsem schopen vysvětlovat těm chlapcům náboženství, protože sám dosud nic neznám. V tom okamžiku se přestali hádat, křičet a klít a obklopili mluvícího.

• Kdo vlastni jste? Vždy? to, co říkáte, je nemožné, namítl jsem. 
  
• Právě proto, že se ti to zdá nemožné, to musíš učinit možným, a to poslušností a vědomostmi.
  
• Kdo mě bude učit?
  
• Dám ti učitelku. Povede ti a naučí ti moudrosti. Každá jiná moudrost je zbytečná.
  
• Ale kdo jste vy?
  
• Jsem syn té, kterou ti matka naučila zdravit třikrát denně. Zeptej se na mé jméno mé matky.

V tu chvíli stála vedle něho vznešená paní v slunečně zářivém plášti. Všimla si, jak jsem zmatený a bezradný. Pokynula mi, abych se k ní přiblížil, a vzala mě za ruku.

• Dívej se, řekla.
  

V tu chvíli zmizeli všichni hoši a místo nich bylo všude plno koz, psů, koček, medvědů a jiných zvířat.

• Zde je tvoje místo, zde musíš pracovat. Buď pokorný, statečný a silný. To co uvidíš u zvířat, musíš uskutečnit pro moje syny. Naráz se divoká zvířata změnila v přítulné beránky, kteří radostí poskakovali a mečeli kolem onoho pána s paní.