Stal se Donem Boskem
Zvláštní dohoda s druhým světem
- Poslyš, nebylo by krásné, kdyby ten, kdo z nás dvou dříve zemře,
přišel podat zprávu, jak se mu daří na druhém světě? Aloise návrh
zaujal.
- Tak si to slibme. Když Bůh dovolí, ať ten, kdo dříve zemře, přijde
říci, jestli je v nebi
…
„Alois měl bohužel pravdu. Zatímco jsem se v kapli modlil, Comollo omdlel.
Vyskočila mu vysoko teplota a zdravotní stav byl vážný.
31. března se slavil Boží hod velikonoční. Alois přijal Kristovo tělo
jako posilu na cestu do věčnosti. Ubývaly mu síly. Když s Janem osaměl,
vzal ho za ruku a začal se loučit.
- Jeníku, za chvíli se musíme rozejít. Plánovali jsme, jakými se staneme
kněžími, jak si budeme pomáhat a společně se radit. Bůh má jiné
záměry. Slib mi, že se za mě nepřestaneš modlit.“
Zemřel 2. dubna. Bosco mu dosloužil a držel jeho ruce ve svých.
Comollovi nebylo ani dvacet dva let.
Během následujících osmačtyřiceti hodin se událo něco neuvěřitelného.
Don Bosco to popsal následovně:
„V noci ze třetího na čtvrtého dubna jsem ležel na lůžku v ložnici
asi s dvaceti bohoslovci. Kolem půlnoci se ozval na chodbě silný hluk.
Vypadalo to, jako by se přiřítil ke dveřím ložnice těžký kočár
tažený mnoha koňmi. Všichni se probudili, ale nikdo se ani nepohnul.
Byl jsem hrůzou celý ztuhlý. Hluk se přibližoval a sílil. Dveře ložnice
se prudce rozletěly. Tu jsem slyšel jasný Comollův hlas, třikrát mi
opakoval:
- Bosco, spasil jsem se!
Pak nastalo ticho. Spolužáci vyskákali z lůžek. Někteří hledali
ochranu u dohlížejícího asistenta Josefa Fiorita. Pokud si vzpomínám,
poprvé jsem se tehdy doopravdy bál. Měl jsem takový strach, že v tu
chvíli bych byl nejraději umřel. Šok zapříčinil těžké onemocnění,
které mě přivedlo na pokraj hrobu.“
Kronikář oratoře don Lemoyne, který žil s Donem Boskem od roku
1883 prohlásil, že don Josef Fiorito vyprávěl představeným oratoře tuto
událost mnohokrát jako svůj osobní zážitek.
**DBT, 102–103****
Kněz nejde do nebe sám
V listopadu roku 1840 započal poslední rok teologie. 29. března
1841 přijal jáhenské svěcení.
26. května začal jáhen Bosco duchovní cvičení jako bezprostřední
přípravu ke kněžskému svěcení. Duchovní rádce mu doporučil, aby se
během té doby co nejvážněji zamýšlel nad slovy žalmu: „Kdo vystoupí
na horu Páně? Kdo smí prodlévat v jeho svatyni? Ten, kdo má čisté ruce
i srdce.“
Poctivě hodnotil svůj život a současně si uvědomil, že jeho ruce, od
chvíle, kdy mu je matka poprvé sepjala k modlitbě, zůstaly podivuhodně
čisté.
Do sešitu si zapsal: „Kněz nejde nikdy do nebe sám. Nejde sám ani do
pekla. Jestli si počínal dobře, půjde do nebe s dušemi, které spasil
svým dobrým příkladem. Jestli si počínal špatně, jestli pohoršoval,
zatratí se s dušemi, které svedl svým příkladem. Ze všech sil se proto
vynasnažím splnit následující předsevzetí. Následovalo devět hlavních
předsevzetí pro celý život. Z větší části jde o rozhodnutí
učiněná při oblékání kněžského šatu. Tři z nich poznamenala
charakteristicky jeho život:
- Co nejpřísněji budu využívat čas.
- Kdykoli půjde o spásu duší, budu rád trpět, snášet pokoření a
pracovat.
- Kéž mě všude provází láska a mírnost svatého Františka
Saleského.
DBT, 105
Knězem na věky
5. června 1841 se Jan Bosco položil v bílé albě v arcibiskupské
kapli před oltář. Začaly obřady kněžského svěcení. Přítomní
kněží a bohoslovci zpívali za doprovodu varhan litanie ke všem svatým.
Vzývali svaté církve: Petra, Pavla, Benedikta, Bernarda, Františka,
Kateřinu, Ignáce a další, aby si kandidát znovu připomněl velké vzory,
které je povinen od tohoto dne následovat. Pak bledý, dojatý a rozhodnutý
povstal a poklekl před světitelem. Arcibiskup Alois Fransoni vložil na jeho
hlavu ruce a vzýval Ducha svatého, aby sestoupil a posvětil na kněze
šestadvacetiletého muže z castelnuovských samot. Potom se Jan připojil
k hlasu svého světitele a spolu s ním přinášel svou první nekrvavou
oběť. Byl z něho Don Bosco.
„První mši jsem celebroval v kostele svatého Františka z Assisi.
Doprovázel mě můj vzácný dobrodinec don Cafasso. Byl svátek
Nejsvětější Trojice a já byl toužebně očekáván v rodišti, kde už
spoustu let nebyla primice. Dal jsem přednost Turínu, abych mohl svou první
mši slavit bez rozptylování a bez okázalosti u oltáře Andělů
strážných. Považuji tento den za nejkrásnější ve svém životě. Při
vzpomínce na zemřelé jsem vzpomínal na své přátele, především na dona
Calossa. Po celý život jsem ho považoval za svého největšího a
přednostního dobrodince.“
Přežívá zbožné přesvědčení, že Pán splní přání, o které prosí
novokněz při první mši svaté. S největší vroucností jsem prosil
o účinnost slova, abych mohl prokazovat dobro duším.“
Druhou mši svatou chtěl slavit ve velkém turínském chrámu zasvěceném
Panně Marii Těšitelce. Když pozvedal oči k Panně zářící jako slunce,
uvědomil si, že to je již sedmnáct let, co mu ve snu řekla: – Buď
pokorný, statečný a silný. Dosud se jen připravoval. Nyní nadcházel čas,
kdy začínal všechno chápat.
DBT, 105–106
