Rok 1854 – budeme se nazývat salesiáni
Plány do budoucna
26. ledna 1854 byla v Turíně arktická zima. Ale v obývacím pokoji
Dona Boska bylo všem přítomným příjemně. Seděli u něj čtyři hoši a
on jim předkládal svoje plány.
- Vidíte, že bych rád uskutečnil mnohem více plánů, ale na další
nestačím. Jsem sám. Kdybyste mi pomohli, dokázali bychom společně vykonat
spoustu dobra. Na naši pomoc čekají tisíce chudých chlapců. Slibuji vám,
že Panna Maria nám obstará prostorné oratoře, kostely, domovy, školy,
dílny a dostatečný počet oddaných kněží. Ne pouze pro Itálii, ale
i pro Evropu a Ameriku. Mezi vámi vidím jednoho, kdo bude nosit biskupskou
mitru…
Každou další větou byli hoši víc a více unesení. Měli dojem, že Don
Bosco sní. Ale nesnil. Mluvil velmi vážně a věcně. Zdálo se, že čte
budoucnost.
- Panna Maria si přeje, pokračoval. abychom vytvořili společenství.
Dlouho jsem přemýšlel, jak by se mělo jmenovat. Rozhodl jsem se, že se
budeme nazývat salesiáni.
Přítomní čtyři chlapci položili základní kameny salesiánské
kongregace.
Michal Rua si zapsal toho večera do zápisníku: „V pokoji Dona Boska se
shromáždil Rocchietti, Artiglia, Cagliero a Rua. Bylo nám doporučeno,
abychom se snažili s pomocí Pána a svatého Františka Saleského prokazovat
konkrétním způsobem lásku k bližním. Pak jsme dali slovo, a později,
jestli to bude možné, učiníme Pánu slib. Ti, kteří se odhodlají k této
zkoušce a vytrvají v ní, budou si říkat salesiáni.“
DBT, 231–232
Smrt kráčí čtvrtí Borgo Dora
V červenci se roznesla Turínem zpráva, že v kraji řádí cholera.
V Janově si vyžádala již tři tisíce obětí. V Turíně byly hlášeny
první případy 30. července. Ve městě nastala panika. Král, královna a
královský dům se urychleně stěhovali v zavřených kočárech do
kopcovitého zdravého kraje, na zámek Caselette.
Nákaza nejvíce řádila ve čtvrti Borgo Dora, pár kroků od Valdoka.
V této čtvrti žilo v bídných chatrčích bez základní hygieny nejvíce
podvyživených lidí. Během měsíce onemocnělo osm set lidí, z toho pět
set zemřelo.
Starosta města Notta se obrátil s prosbou na občany, aby nabídli služby
postiženým a pomohli soustřeďovat do lazaretů nakažené, a tak zabránili
dalšímu šíření epidemie. Lidé se báli.
Pátého srpna, na svátek Panny Marie Sněžné, Don Bosco svolal hochy, aby je
uklidnil.
- Jestliže si všichni uchráníte přátelství s Bohem a nikdo z vás se
nedopustí těžkého hříchu, ubezpečuji vás, že ani jeden z vás
nedostane choleru.
Pak se na ně obrátil s prosbou:
- Všichni víte o výzvě starosty města. Hledají se dobrovolníci,
kteří by šli ošetřovat nemocné. Mnozí z vás jsou dosud příliš malí.
Ale kdyby se ke mně přidal někdo ze starších a doprovázel mě do nemocnic
i do soukromých domů, podařilo by se nám dobré dílo, které Pán jistě
bohatě odmění.
Do večera se přihlásilo čtrnáct hochů. Během dalších dní jich
přibylo ještě třicet. Patřili mezi první pomocníky, kteří se ujali
nemocných. Někteří byli ještě velmi mladí.
Nastaly dny vyčerpávající služby. Vyžadovala velké přemáhání.
Lékaři doporučovali provádění masáži, aby se vyvolalo u postižených
co nejvydatnější pocení. Hoši byli rozděleni do tří skupin. Největší
sloužili celý den v lazaretech a v domech, kde byli nemocní. Druhá skupina
procházela městem a vyhledávala nově postižené. Třetí skupina
nejmenších se zdržovala v oratoři a byla připravena nastoupit
v případě potřeby.
DBT, 235–236
Siláci se smutnou tváří
Když se jednou na konci srpna vracel z celodenní služby v lazaretu
šestnáctiletý Jan Cagliero, sotva se vlekl a bylo mu špatně. Snad ho
zničilo velké vedro posledních dní, ale mohl také sníst něco zkaženého.
Don Bosco hned zavolal lékaře.
- Je to tyfus, konstatoval.
Celý měsíc září jím zmítaly vysoké teploty. V posledních dnech už
byl jen kost a kůže. Cagliero byl přesvědčen, že je s ním konec.
Zavolali dva lékaře, aby společně hledali pomoc, ale oba prohlásili
případ za beznadějný. Doporučili udělit pomazání nemocných.
Takovou zprávu Don Bosco nečekal. Když nemohl ničím prospět jeho zdraví,
chtěl aspoň co nejvíce pomoci duši. Neměl odvahu jít za Jeníkem a sdělit
mu, jaká je skutečnost. Poprosil o tuto službu Josefa Buzzettiho. Sám šel
do kostela pro olej nemocných a pro eucharistii.
Když vešel do světnice s naším Pánem, Buzzetti právě hovořil
s Caglierem. Bosco zůstal stát u dveří, aby nerušil rozhovor. Díval se
do prázdna a pojednou jako by zahlédl něco, co ostatní nesměli spatřit.
Pak přistoupil k lůžku, naráz byl celý vyměněný. Už nebyl smutný a
zamyšlený, ale usmíval se a byl veselý. Jeník ho poprosil:
- Musím zemřít. Naposledy mě tedy vyzpovídejte.
- Ještě nenastal čas, abys šel do nebe, ujistil ho Don Bosco. Nejdříve
musíš splnit spoustu úkolů. Uzdravíš se, oblékneš si kleriku, staneš se
knězem a pak… Pak začneš cestovat s breviářem pod paží…
A k modlitbě breviáře zavážeš mnoho dalších… Půjdeš daleko, velice
daleko.
DBT, 236–237
