Cestou ke Castelnuovu
Obědy z kastrůlku
V prosinci začal Jan navštěvovat veřejnou školu v Castelnuovu. Vedle
základního vzdělání se zde dala studovat i latina. Z pěti tříd se
hoši shromažďovali v jedné místnosti. Učitelem byl don Emanuel Virano.
Pětikilometrová docházka nebyla překážkou. Problémem byl rozvrh. Ráno se
vyučovalo tři a půl hodiny a odpoledne tři hodiny. Ráno snídal cestou
krajíc chleba. Na oběd přicházel domů a pak se vracel na odpolední
vyučování, z něhož se vracel večer. Absolvoval tak denně dvacet
kilometrů. V zimě a za deštivého počasí to bylo neúnosné.
Strýc Michal mu vyjednal u známého krejčího pana Roberta, který byl
i muzikantem v místní kapele, že si může u něho za polední pauzy
sníst z kastrůlku oběd, který mu připravila matka. Touto úpravou
ušetřil polovinu kilometrů a čas. I to bylo dost. Když pršelo či mrzlo
nebo padal sníh, byla chůze do školy nerozumným ohrožováním zdraví.
Matka tedy vyjednala Jeníkovi u pana Roberta podnájem. Úhrady vyrovnávala
obilím a vínem. V poledne a večer dostával teplou polévku.
Ve třídě byl o pět let starší než spolužáci, ale kulturně za nimi
zaostával. Nosil nemožně velký kabát a jeho boty byly ještě
nápadnější. Stal se terčem posměšků. Spolužáci na něho nejčastěji
pokřikovali: pastýř krav z Becchi. Vyhledávaný miláček kluků
z Morialda a z Moncucca se těžko smiřoval s novou skutečností.
Dona Virana si získal svou pílí. Učitel ho povzbuzoval a měl pro něho
pochopení. Když jednou napsal velmi dobrou úlohu o biblickém Eleazarovi,
don Virano ji veřejně přečetl a dodal:
- Kdo dělá tak velké pokroky, může si dovolit chodit do školy v roztrhaných botách. V životě totiž není rozhodující, jak je člověk obutý, ale co nosí v hlavě.
DBT, 55–56
Až budu velký, budu si počínat jinak
Dosud poznal dva skvělé kněze: dona Calossa a dona Virana. Ostatní byli
jiní. Bolelo ho to.
„Cestou jsem potkával našeho pana faráře nebo jeho kaplana. Už z dálky
jsem je zdravíval, uctivě jsem se před nimi ukláněl, ale oni jen neosobně
odpověděli na pozdrav a bez povšimnutí pokračovali v chůzi. Jejich
černé oblečení z nich dělalo jiné lidi. Vědomě udržovali od všech
odstup. Učili je to v seminářích. Duchovní osoba měla být vážná a bez
vztahů.
Nemohl jsem se s tím smířit. Jestli se stanu někdy knězem, říkal jsem
si, budu si počínat zcela jinak. Budu chodit mezi hochy a pokaždé jim řeknu
nějaké vlídné slovo pro povzbuzení.“
Netušil, že svým počínáním způsobí v příštích osmdesáti letech
mezi kněžími tichou revoluci. V seminářích přijdou na to, že měl
pravdu, a seminaristům přestanou doporučovat odstup od lidí. Ideálem se
stane kněz, který dokáže vytvářet radostné společenství. V Morialdu
besedoval ve volném čase s donem Calossem. Starý kněz mu vyprávěl, co
všechno ho v životě potkalo a jak získával zkušenosti. Pak šel zamést
kostel nebo udělat pořádek v kuchyni. Ze všeho nejraději se hrabal
v malé knihovně.
Zde v Castelnuovu kněží neměli čas. Spíše neměli zájem prohodit
s ním pár slov. Co měl ve volném čase dělat?
Pustil se do hudby. Pan Robert byl varhaníkem a předzpěvákem.
Chodil s ním zpívat a učil se u něho hrát na harmonium a později i na
varhany.
Pan Robert byl na prvním místě vyhledávaným krejčím. Jeník často
vysedával v jeho dílně a přišíval knoflíky, lemoval kapesníky,
stříhal vesty. Dělal takové pokroky, že ho pan Robert přemlouval, aby
nechal studia a stal se jeho pomocníkem.
V dubnu Don Moglia zase několikrát napadl Jeníka. Na citlivého hocha bylo
těch jedovatostí už příliš. Neukázněnost a neschopnost Mogliova
proměnily vyučování ve volnou zábavu. Zůstávat zde déle, znamenalo
ztrácet čas. Poradil se s matkou a chodil pracovat ke kováři Evasiu
Saviovi. Učil se nahřívat ve výhni železo, ovládat kladivo a pracovat na
kovadlině.
Netušil, že všechny zkušenosti s řemesly mu přijdou jednou velmi vhod,
až začne na turínské periferii zřizovat pro chudé hochy dílny různých
řemesel. Nyní mu šlo o to, aby se uživil a vydělal si nějaké peníze.
Bude je brzy nutně potřebovat. Dohodl se totiž s matkou, že se příští
rok pokusí dostat do školy v Chieri. Byl to odvážný pokus.
DBT, 58–59
