Dům a kostel

Uznání Boskova díla úřady

Koncem roku 1849 podal Don Bosco na ministerstvo vnitra žádost o podporu své oratoře. V polovině ledna 1850 se objevili v oratoři tři senátoři. Měli se přesvědčit o Don Boscově činnosti a podat o ní v senátě a na ministerstvu zprávu.
Odnášeli si velmi pozitivní dojmy. Viděli, jak prožívalo pět set hochů nedělní odpoledne hrami na hřišti. Navštívili i kapli, kde se hoši tísnili při bohoslužbách a velké sympatie v nich vzbudil útulek, v němž bydlelo třicet hochů. Informovali se na jejich denní program.
Hrabě Sclopis náhodně zastavil jednoho hocha. Jmenoval se Josef Vanzino. Byl z Vareze, pracoval jako kameník, otce již neměl. Když se hrabě zeptal na matku, hoch se rozplakal a přiznal, že je ve vězení.

• A co děláš večer? Kde bydlíš? tázal se účastně hrabě.
  
• Žiju tady u Dona Boska.
  

Zachovala se zpráva, kterou přednesl v senátě senátor Pallavicini. Má datum 1. března. Čteme v ní: „Dílo ušlechtilého a horlivého kněze Jana Boska je vrcholně náboženské, morální a prospěšné. Město by utrpělo velkou škodu, kdyby mělo zaniknout nebo se omezit pro nedostatek prostředků. Naše komise naléhá na ministerstvo vnitřních záležitostí, aby účinně podpořilo dílo tak užitečné a prospěšné.“
Výsledkem rozpravy bylo, že senát dal Donu Boskovi tři sta lir a ministr Urban Rattazzi dva tisíce lir.
Peníze přišly velmi vhod, ale nebyly tím největším ziskem. V Piemontě byla již delší čas napjatá situace mezi církví a státem. Návštěva a relace tří senátorů rozptýlily všelijaké předsudky a podezření. Ze strany úřadů mu přestalo hrozit nebezpečí.

DBT, 201–202

Třicet tisíc lir a malá závrať

Po obláčce prvních čtyř kleriků začal Don Bosco shánět dům. Nemohl žít ze dne na den v podnájmu, o který mohl kdykoli přijít, kdyby se našel kupec. V neděli odpoledne vyhledal pana Pinardiho.

• Kdybyste si řekl křesťanskou cenu, koupil bych celý váš dům.
  
• Ujišťuji vás, že žádnou jinou cenu bych nechtěl. Jakou cenu byste si řekl na mém místě vy?
  
• Tázal jsem se čestného znalce. Jmenuje se inženýr Spezia. Celý váš objekt odhadl na 26 až 28 tisíc lir. Dal bych vám 30 tisíc.
  
• Zaplatil byste celou sumu naráz? – Kdybyste si přál naráz, pak naráz.
  
• Dobrá. Tady je moje ruka. Za čtrnáct dní podepíšeme smlouvu.
  

Don Bosco stiskl panu Pinardimu ruku a dostal malou závrať. Třicet tisíc lir je kupa peněz. Kde je vezme? Za pouhých čtrnáct dní!
Ve Vzpomínkách napsal: „Začal jsem vyjednávat s Boží prozřetelností. Toho večera mě vyjímečně navštívil don Cafasso. O svátcích a o nedělích nikdy nepřicházel. Řekl mi, že zbožná hraběnka Riccardiová mu nabídla 10 tisíc lir, které má podle svého uvážení použít k rozmnožení oslavy Boží. Druhého dne přišel řeholník rosminián a půjčil mi 20 tisíc lir. Na čtyři procenta úroku. Opat Rosmini nikdy nehledal majetek ani výhody. Tři tisíce lir za převod majetku zaplatil pan Cotta, v jehož bance se uložily peníze.“
Stalo se to 19. února 1851. Don Bosco viděl v této záležitosti režii Boží prozřetelnosti a pokyn pokračovat na započaté cestě vpřed.

DBT, 205

První salesiánský kostel

Když jednoho večera opravoval s matkou Markétou potrhané obleky a prádlo chlapců, kteří již spali, jakoby pro sebe prohodil: 

• Nyní se dám do stavby krásného kostela ke cti svatého Františka Saleského.
  
• Ty chceš stavět kostel? Kde vezmeš peníze? Každý den dáváme s bídou dohromady peníze na jídlo a oblečení hochů. A ty by ses chtěl dát do stavby kostela? Domnívám se, že by ses měl nejdříve hodně dlouho radit s Pánem a odpovědně celou záležitost zvážit.
  
• Kdybyste měla, maminko, peníze, dala byste mi je?
  
• Dala. Ale ty víš, že momentálně nemám ani liru.
  
• Vy snad pochybujete, že Bůh, který je ještě velkorysejší než vy, mi je nedá?
  

…
Stavby se ujal Federico Bocca. Když s ním dojednával Don Bosco základní záležitosti, žertovně upozornil:

• Občas mi budou chybět peníze k zaplacení výloh. Doufám, že se tím nedáte nikdy odradit a budete směle pokračovat dál.
  
• Nebylo by tedy lepší se stavbou počkat a neunáhlovat se?
  
• Naopak. Byl bych moc rád, kdyby příští rok kostel stál a sloužil našim potřebám.
  

…
Kostel byl vysvěcen 20. června 1852. Tehdy vévodil celému okolí. Dnes se krčí pár metrů od baziliky Panny Marie Pomocnice a ve srovnání s ní připomíná spíše malou kapli. Ve skutečnosti byl tento kostelík až do června 1868, tedy celých šestnáct let, středem a srdcem jeho díla.

DBT, 205–207