Bůh poslal psa

Vyhrožování valdenských

V březnu 1853 zahájil Don Bosco vydávání knihovny Katolického čtení. Šlo o brožury, které řešily nejpalčivější problémy doby. Zabývaly se výhradně katolickým náboženstvím. Styl brožur byl jednoduchý a lidový a každý měsíc vyšel svazek, který měl asi sto stran.
…
Katolické čtení bylo přijato s velkým ohlasem. Počet čtenářů byl neočekávaně velký. Současně se rozpoutal hněv protestantů.
Za Donem Boskem přišli do Valdoka dva valdenští pastoři Bert a Meille. Přesvědčovali ho, aby zastavil vydávání brožur nebo aby aspoň zmírnil jejich ostrost. Nepochodili.
Jedné lednové neděle přišli večer jiní dva pánové. Chtěli nutně mluvit s Donem Boskem. Když je přijal, začali s poklonami.

• Jste teolog a máte velký dar. Dovedete všechno velmi přístupně vysvětlit, takže vám musí porozumět i nejobyčejnější člověk. Měl byste lidem ve svých brožurách přiblížit starou historii a vydat dějiny. Potřebovali by se dozvědět i něco o světě. Potřebovali by zajímavě napsaný zeměpis. Vy byste to mistrovsky zvládl. Lidé nutně potřebují osvojit si základní vzdělání. Dejte se do práce. Rádi vás podpoříme. Tady máte pro začátek čtyři tisíce lir pod podmínkou, že přestanete vydávat Katolické čtení. Neužitečně byste plýtval silami.
  
• Jestliže neužitečně, proč mi nabízíte peníze? Proč mě chcete umlčet? Poslyšte, když jsem se stal knězem, zasvětil jsem život dobru církve a potřebám chudých lidí. Od mého předsevzetí mě nic neodvrátí. Budu proto dále psát a vydávat Katolické čtení.
  

Tón rozhovoru se pojednou změnil. Místo podlézavých frází začali příchozí vyhrožovat.

• Jestli se vám v budoucnu něco stane, připište si to na vrub své tvrdohlavosti. Chtěli jsme s vámi vyjít po dobrém. Vaši hoši ztratí brzy svého chlebodárce.
  

Don Bosco vstal, otevřel dveře a zavolal:

• Buzzetti, zaveď pány k bráně!
  

DBT, 209–211

Chtěli se mi pomstít

„Atentáty, o kterých vyprávím, se zdají neskutečné, a přece jsou pravdivé. U všech bylo hodně svědků.V září, v neděli večer, jsem byl volán do domu nedaleko útulku markýzy Barolové. Bylo mi sděleno, abych spěchal co nejrychleji, protože u Sardiů umírá nějaká žena. Pozval jsem několik zdatnějších hochů, aby mi dělali doprovod. Od jisté doby jsem byl opatrnější. Případ se mi zdál podezřelý. Některé hochy jsem nechal dole u schodiště a Josef Buzzetti a Hyacint Arnaud vystoupili se mnou do poschodí a zůstali stát nedaleko dveří nemocné. Vstoupil jsem dovnitř a uviděl jsem kašlající ženu, která předstírala, že se za chvíli udusí a zemře. Kolem ní stáli čtyři muži. Požádal jsem je, aby opustili místnost, protože jinak bych nemohl ženu vyzpovídat.

• Dříve než se začnu zpovídat, začala žena vykřikovat, trvám na tom, aby mě tenhle darebák odprosil.
  
• Nic jsem ti neudělal, nebudu tě tedy odprošovat.
  
• Nehádejte se! okřikl je další muž. Strhla se prudká hádka. Než jsem pochopil, oč jde, někdo zhasl světlo. Pohotově jsem chytil židli a chránil jsem si hlavu, protože směrem ke mně se snášela záplava ran holemi. Rány dopadaly na židli. Pokoušel jsem se dostat ke dveřím. Jedna rána zasáhla můj prst levé ruky. Usekla mi nehet a jeden článek prstu. Chráněn chlapci jsem se dostal domů.“
  

DBT, 212

Šedivák

„Množící se násilnosti a léčky byly pro mě znamením, abych nevycházel sám z domu. Mezi oratoří a městem byl široký pás luk a keřových porostů.
Jednoho pozdního večera jsem se vracel domů sám. Měl jsem strach, protože se vedle mě objevil znenadání velký pes, který mi naháněl hrůzu. Neprojevoval se však nijak nepřátelsky. Naopak, lísal se ke mně, jako bych byl jeho pánem. Hned jsme si porozuměli. Doprovodil mě až do oratoře. Podobná příhoda se opakovala ještě mnohokrát. Dali jsme mu jméno Šedivák. Prokázal mi vzácné služby. O některých se zmíním:
Jednoho deštivého a mlhavého večera jsem se vracel sám z města. Bylo to koncem listopadu 1854. Naráz jsem si všiml, že za mnou jdou dva muži. Když jsem přidal do kroku, přidali i oni. Když jsem zpomalil, rovněž se přizpůsobili. Chtěl jsem se vrátit, ale bylo již pozdě. Naráz ke mně přiskočili a hodili mi na hlavu plášť. Pokoušel jsem se z něho vymotat a volat o pomoc, ale nepodařilo se mi jedno ani druhé. Vtom se objevil Šedivák. Vztekle zavrčel a vrhl se na tvář jednoho útočníka a pak hned na druhého.

• Okřikni tu mrchu! začali volat.
  
• Učiním tak jedině pod podmínkou, že mě necháte na pokoji.
  
• Necháme. Zavolej na psa! Teď už prosili.
  

Šedivák se zatím vrhal se zlověstným štěkotem jako hladový vlk na oba prchající útočníky. Pak se vrátil a šel vedle mě až domů. Objevoval se pokaždé, kdykoli jsem byl nucen jít potmě z města, a doprovázel mě.

DBT, 212–213

Anděl strážný?

Michal Rua viděl Šediváka dvakrát. Potvrdil, že jednoho večera Don Bosco potřeboval nutně vyřídit nějaké záležitosti. Když chtěl vyjít z domu, na prahu stál Šedivák. Pokoušel se ho obejít nebo přelézt, ale pes ho vždy chytil a táhl zpět. Matka Markéta pochopila, proč ho nechce pustit.

• Když nechceš poslechnout mě, poslechni aspoň psa a nikam nechodí pokárala syna.
  

Druhého dne se dozvěděl, že ho v ohybu cesty vyhlížel neznámý člověk s pistolí v ruce.
Don Bosco se několikrát pokoušel zjistit, komu pes patří, ale nikdy se mu to nepodařilo. Ještě v roce 1872 přišla řeč na tajemného psa. Baronka Fassati se ho tázala, co si o psu myslí. Don Bosco jí s úsměvem odpověděl:

• Bylo by směšné tvrdit, že to byl anděl strážný. A rovněž se nedá říci, že to byl obyčejný zatoulaný pes.
  

**DBT, 213–214****