Teologická kritéria

Služba církve světu

Pastorace v církvi byla v dějinách chápaná různým způsobem. Např. sv. Řehoř Veliký ve své Liber Regulae Pastoralis celou ústřední část věnuje ve čtyřiceti hlavách jen způsobům napomínání jednotlivých stavů a prohřešků. Jako podstatného v církvi vidí duchovního, kterého chápe jako vládce nad svěřenými dušemi. Objevuje se zde tzv. „pyramidální“ pojetí církve a její monopol ve společnosti. V 16. století vtiskla velká tridentská reforma pastorace celému následujícímu období jasné zásady, které přenesly ještě více těžiště pastorace do činnosti kněží a biskupů, takže se aktivní pastorační činnost ztotožnila s jejich činností. Když vzniká na konci 18. století v Rakousku-Uhersku pastorální teologie jako samostatná vědecká disciplína, je jejím hlavním úkolem připravit „samostatnou budoucí činnost kněze-faráře, bez vědomí souvislosti s církví jako tajemstvím spásy“. Farář představoval záruku poučení, mravního pořádku, slušnosti, tradovaného náboženského života i civilního řádu. Toto pragmatické pojetí zůstalo dlouhou dobu určující pro mentalitu pastorace. Někdy i dodnes přetrvává v jednotlivých pastoračních konceptech.

V myšlení církve nastává velký přelom na 2. vatikánském koncilu. Celý se nese nikoliv v duchu triumfalismu a polemiky, ale v duchu dialogu a služby. Církev musí ve svém poslání postupovat tak, jak postupoval Kristus. Ačkoliv byl Boží Syn, přece přišel, aby se dal do služeb naší spásy. Proto se církev musí řídit Kristovou zásadou: „Tak i Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Jejím hlavním posláním je přinášet lidem spásu.

Důsledkem hlubšího ducha služby je i duch dialogu. Církev se přestává chápat jako obležený hrad, obehnaný hradbami nedůvěřivosti, ale proráží obležení, otvírá brány a spouští mosty. Otvírá se k dialogu a ke službě dnešnímu světu. Tak je „radost i naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků.“

Služba církve mládeži

Na základě koncilového pochopení církve v dnešním světě začíná církev chápat nově svůj vztah k mládeži. Uvědomuje si, že mezi církví a mládeží, mezi církví dospělých a „mladou církví“, existuje napětí. Ale i v tomto protikladu se projevuje církev jako společenství a Boží lid, který nestojí v cíli, ale je na cestě. Mládežnickou práci považuje současně za službu církve mládeži vůbec i za službu církevní mládeži. Např. společná synoda biskupů Německa výslovně praví, že „jednotlivé skupiny ve společnosti nemohou svou službu mládeži omezit na předávání vlastního přesvědčení a vlastních ideálů“. Synoda mluví o „společenské diakonii“. Práce s mládeží by tedy měla být jak službou mládeži, tak službou společnosti. 20. mimořádná generální kapitula salesiánů také ukazuje na diakonický rozměr Don Boskovy práce pro mladé.

Mladí už nejsou chápáni jen jako adresáti služby církve, ale jsou také jejími nositeli. Mládežnická práce má naučit prakticky dospělému jednání v církvi a ve společnosti. Tak se mladí sami stávají zodpovědnými za růst ostatních mladých. Jsou tedy subjektem pastorace. O tomtéž hovoří i 24. generální kapitula salesiánů Dona Boska: „Kromě toho, že jsou adresáty, jsou mladí lidé též aktivními subjekty a protagonisty, a to tou měrou, jakou roste jejich spoluúčast na našem poslání. Dnes se jim otevírají nové prostory pro zapojení, jako je animace skupin mládeže a volontariát.“

Kritérium inkarnace

Jaké je tedy teologické kritérium práce s mládeží? Riccardo Tonelli, odborník na pastoraci mládeže, ukazuje, že kritéria neexistují nějak abstraktně, ale mají své „teologické místo“. Tímto místem je konkrétní praxe věřících v církevním společenství. Odtud má vycházet hledání potřebných kritérií. Přesto, že existuje velké množství pastoračních modelů, všechny se shodují v pastoračním zaměření, které vede k živoucímu setkání s Ježíšem Spasitelem. Toto společné zaměření se může stát východiskem při hledání jednotného kritéria. Jako základní normativní kritérium obnovené pastorální praxe uvádí kritérium inkarnace. Rozumí mu ve třech základních bodech:

1. Jde o způsob uskutečňování spásy. Dějiny spásy vrcholí příchodem Božího Syna na svět. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Hlavní Boží záměr, kterým je spása člověka, se viditelně začíná konkretizovat v inkarnaci a vrcholí na kříži. Podobně i každé pastorační dílo má směřovat k uskutečňování spásy, abychom mohli zakoušet, kdo je Bůh: ten, který zachraňuje každého, kdo se mu odevzdá.
2. Jde o setkání transcendence s imanencí. V tradici církve převládal dlouhou dobu jen jediný model setkání s Bohem: ve svátostech, v liturgii a v modlitbě. To byly okamžiky, kdy byl „profánní“ svět zaplaven Boží milostí. Svět „profánní“ a „svatý“ byly od sebe odděleny. Kritérium inkarnace ukazuje ale jiný pohled. Ve vtělení se spojuje lidské a božské. Profánní a světské už nemá být Bohu vzdálené, ale má být setkáním s Bohem. Víra má být sjednocena s životem.
3. Jde o nepřímou výchovu k víře. Toto třetí kritérium pojednává o jednom z nejdelikátnějších problémů, se kterým se setkává každý, kdo se seriózně zabývá pastorací mládeže. Různá pochopení tohoto tématu jsou počátkem různosti mnohých konkrétních modelů. Otázka po možnosti výchovy k víře je vlastně otázkou po vztahu mezi výchovou a pastorací. Tonelli nechápe jejich vztah v nadřazenosti jedné nad druhou ani v jejich oddělenosti, ale v jejich úzkém spojení. Bůh vstoupil do dějin vtělením svého Syna, Boží slovo na sebe vzalo podobu slova lidského. Jestliže zjevení přijímá každodenní život i to, co přináší, jako nástroj svého vyjádření, vztah mezi výchovou a vírou je velmi úzký. Tajemný a nedostižný Bůh se stává viditelným. Můžeme se s ním setkat v našem všedním životě. Proces výchovy k víře probíhá tedy způsobem nepřímým.

Také 2. vatikánský koncil říká, že „Boží Slovo, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak – jako dokonalý člověk – všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu.“ Na význam inkarnace pro každé výchovné dílo ukazuje i 23. generální kapitula salesiánů Dona Boska.