Patagonie – země zaslíbená
Situace v Buenos Aires
Do Buenos Aires připluli 14. prosince 1875. Přišel je přivítat
arcibiskup s kněžími a asi dvě stě italských emigrantů. Hlásil se
k nim dokonce i hlouček bývalých návštěvníků valdocké oratoře.
Příchozí byli mile překvapeni dobrým přijetím a uctivostí místního
obyvatelstva vůči kněžím. Lidé byli dobrosrdeční, ale jejich
náboženská nevědomost překvapovala. V Buenos Aires tehdy žilo asi
30 tisíc Italů, v celé Argentině jich bylo asi 300 tisíc; mezi nimi
nežil skoro žádný spolurodák kněz. Don Cagliero měl pocit, že jejich
příchod bude znamenat pro tak velký počet totéž co rosa pro vyprahlou
zemi.
Po několika dnech se salesiáni rozdělili podle plánu na dvě skupiny. Don
Cagliero s dvěma kněžími se usídlil u kostela Panny Marie Matky
milosrdenství. Byla to čtvrt obývaná Italy. Don Fagnano vedl zbylých šest
do San Nicolás, aby zde otevřeli kolej pro hochy.
V Buenos Aires otevřeli okamžitě sváteční oratoř. Velkoměsto nic
podobného dosud nemělo. Italští hoši přišli ve velkém počtu. Když se
s nimi don Cagliero modlil, mlčeli, ani se nežehnali. Když je o to
požádal, přiznali mu, že neumějí ani kříž ani žádnou modlitbu, že
nevědí, co je mše svatá, ba někteří ani nevěděli, kdy je neděle. Nikde
nebyly školy. Když se roznesla zpráva o příchodu salesiánů, don Cagliero
dostával nabídky nejen z Argentiny, nýbrž i ze sousední Uruguaye.
Apoštolský delegát z Montevidea prosil salesiány, aby co nejdříve
přišli, protože na celém území, velkém jako polovina Itálie, není ani
malý, ani velký seminář. V hlavním městě není ani jedna katolická
škola, na kněžství se toho času nepřipravoval ani jeden klerik.
DBT, 369–370
Z Turína přicházejí posily
Don Bosco pochopil situaci misionářů v Buenos Aires. Dal se do přípravy
další expedice, aby don Cagliero mohl splnit úkoly, které přijal.
7. listopadu 1876 vyslal do Ameriky dalších dvacet tři salesiánů. Mezi
nimi byl don Bodrato a don Lasagna, kteří měli dát salesiánské činnosti
patřičnou jiskru a elán. Pro mladou kongregaci to představovalo velké
oslabení.
- Tato výprava nás potopila až po krk, napsal donu Caglierovi. Ale Bůh
nedovolí, abychom se utopili.
Don Bosco přestal naléhat na co nejrychlejší evangelizaci indiánů.
Navrhoval, že by se měly v budoucnu vybudovat ve městech, která jsou
blízko indiánských sídlišť, koleje, do nichž by se přijímali
indiánští chlapci. Považoval za nejideálnější, kdyby se podařilo
vychovat kněze z jejich vlastních řad. Divoši by se stali apoštoly a
hlasateli evangelia mezi divochy. Pro podobný program bylo třeba připravit
vhodné průkopníky.
Plán se nedařil. Don Costamagna, don Fagnano a don Lasagna se pouštěli
nebezpečně daleko z civilizovaného světa do nekonečných pustin, ale ani
jednou se nesetkali s indiánskou tváří. Města v sousedství indiánských
sídlišť dosud nestála. S indiány bylo možno se setkat jen v karavaně
dobrodruhů a obchodníků, kteří se pouštěli stovky kilometrů do
vnitrozemí nejčastěji lodí po některé řece.
V listopadu 1877 poslal Don Bosco do Argentiny třetí výpravu. Tvořilo ji
osmnáct salesiánů. Kdosi ji přirovnal ke křížové výpravě dětí,
protože v ní bylo osm mladých kleriků. Společně s nimi odjela i malá
skupina Dcer Panny Marie Pomocnice. Po těchto prvních dívkách, které matka
Mazzarellová doprovodila na loď, připlují během dalších desetiletí
tisíce misionářek.
DBT, 371–372
S vojáky za indiány
Druhá výprava za indiány začala 16. dubna 1879. Generál Julius Roca a
zároveň ministr války odjížděl na jih s osmi tisíci vojáky. Byla to
trestná výprava, která měla ukončit partyzánskou válku indiánů, kteří
ze svých sídel přepadali civilizované obyvatelstvo. Aby nastal klid, vláda
proti nim občas uspořádala tažení a zatlačila jejich kmeny dále do
patagonských pustin. Zajatí indiáni museli pracovat pod dozorem v Buenos
Aires. V bojích jich pokaždé hodně zahynulo. Zvyšovala se tím nenávist
proti bílým. Indiáni chtěli bělochy vytlačit. Běloši se pokoušeli
o totéž u indiánů.
Ministr války chtěl tentokrát sjednat s indiány trvalejší mír pokud
možno jen morálními prostředky. Požádal arcibiskupa, aby mu dal kněze,
kteří by působili v jeho armádě jako kaplani a později mezi indiány jako
misionáři. Arcibiskup vyhověl a dal ministrovi svého vikáře a salesiány
dona Costamagnu a dona Bottu. Salesiánům se tato kombinace nelíbila, ale
naskýtala se tak alespoň nějaká možnost.
Na koních a na vozech se dostali s vojáky 1300 km na západ od hlavního
města. Ocitujeme několik vět z dopisu dona Costamagny:
„S ministrem války a s vojáky jsme se dostali do Azulu. Zde končí
Argentina a začíná nesmírně pustá pampa. Kříž šel vedle meče.
Trpělivost! Arcibiskup to přijal, sklonili jsme tedy hlavy. Všichni jsme
měli k dispozici koně a vůz. Vezli jsme oltář, harmonium a osobní
zavazadla.
První den jsme se potkali s indiány z pamp. Byli již trochu civilizovaní.
Bydleli ve stanech z kůží. Měli tmavé tváře plné vrásek. Pozdravili
jsme se s nimi a pokračovali dále do pustin.
Pak jsme se dostali do Carhué, stanice uprostřed pamp. Bydlí tu dva
indiánské kmeny asi ve čtyřiceti stanech. Sedl jsem na koně a chtěl se
s nimi setkat. Dosti mi bušilo srdce. Přišel mi naproti kačíkův syn.
K mému překvapení uměl španělsky. Srdečně mě přivítal a vedl
k otci. Také mě mile přivítal a řekl mi, že by byl rád, kdyby všichni
jeho lidé přijali katolickou víru. Shromáždil jsem mládež a začal výuku
katechismu. Výsledkem první lekce bylo znamení kříže.
V Carhué jsme pokřtili asi padesát indiánských dětí. Chtěli jsme zde
mít aspoň jednu mši svatou, ale ministr si to nepřál, považoval to za
zdržování. Pokračovali jsme se smutným srdcem a přáli si, abychom se sem
mohli co nejdříve vrátit…
DBT, 373–374
Střediska v Patagonii
1. ledna 1880 oznámil Don Bosco v Salesiánském věstníku, že
salesiáni otevírají misijní středisko u ústí řeky Rio Negro ve Viedmě
a druhé až skoro u pramene této řeky v Patagones. 15. prosince 1879 tam
odjely první skupiny z Buenos Aires. Don Fagnano vedl středisko v Patagones.
S ním sem přijeli dva kněží, dva koadjutoři a čtyři Dcery Panny Marie
Pomocnice. Svěřené území mezi Riem Negro a Riem Colorado bylo velké jako
polovina Itálie. Don Milanesio měl z Viedmy šířit radostnou zvěst skoro
do celé Patagonie. Nemuseli si s don Fagnanem závidět. Obě území byla
podobně rozsáhlá.
Don Fagnano volil taktiku otevřených dveří. Během deseti měsíců otevřel
dvě školy pro chlapce a dívky. První den jich přišlo osmaosmdesát, mezi
nimi i děti indiánů.
Don Milanesio volil opačnou taktiku. Sedl na koně, jel hledat indiány do
jejich sídlišť. Brzy ovládal jejich řeč a stal se přítelem mnoha kmenů.
Zachránil hodně skupin a rodin před bílým bezprávím. Nosil vousy a stal
se pověstným misionářským průkopníkem. Indiáni si ho oblíbili,
důvěřovali mu a měli ho v úctě. Kdykoli jim bílí chtěli ublížit,
užívali jeho jména jako magicky působícího slova.
DBT, 374–375
