Velké cesty – Francie a Španělsko
Mám na starosti kostel
Don Rua dosvědčil pod přísahou při přípravném procesu
k blahořečení:
„Bylo nám ho líto, když jsme ho viděli vystupovat a sestupovat po
schodištích, jak se doprošoval almužen a častokrát se dočkal jen tvrdých
pokoření. Silně tím trpěl, takže často, když byl jen mezi svými, si
stýskal:
- Kostel Božského Srdce ohýbá moje záda. Říká se, že pronásleduji
církev. Mohu tvrdit opak: církev pronásleduje mě!“
Hlásil se věk a necítil se dobře ani po zdravotní stránce. Stavba
chrámu odčerpala velký díl jeho ubývajících sil. Když si již nevěděl
rady, jak obstarat další prostředky, rozhodl se zkusit to ve Francii.
Odcestoval tam 31. ledna 1883. Plné čtyři měsíce zde procházel městy a
prosil. Vrátil se 31. května.
Bylo mu osmašedesát let. Do konce života mu zbývalo ještě pět. Kongregace
se slibně rozvíjela. Kolem něho se hlásil k životu nový svět s novými
myšlenkami. Potřeboval být doma u svého díla. Záleželo mu na tom, aby
kongregace šla správným směrem. Současně si uvědomoval, že život rychle
spěje k pozemskému dovršení. Denně mu to připomínaly ubývající síly.
A on musel vzácné chvíle života utápět hledáním peněz na stavbu
kostela. Mnohem raději by věnoval svůj čas mladým spolubratrům a
chlapcům. Aby se pohnula stavba kupředu, vydal se do Francie a pak do
Španělska. Cesta se stala triumfem Božího muže. Spousty lidí mělo
možnost nalézt smysl pro Boha.
V 19. století Marx prohlásil, že náboženství je opium lidu. Anarchista
Bakunin vyžadoval od svých stoupenců otevřené vyznávání ateismu.
Pařížská komuna šířila ateismus násilím. Lidé ztráceli smysl pro Boha
a z života mizel zájem o duchovní skutečnosti. Cesta Dona Boska se nakonec
změnila v docela jinou záležitost. Cílem nakonec nebyl ani kostel, ani
chudí hoši, ale přiblížení nové generace zpět k Bohu.
DBT, 395–396
Den starého kněze
Vstával o páté hodině. Spát chodil o půlnoci. O šesté začínaly
návštěvy. Pak šel slavit nejsvětější oběť do některého kostela.
Cestou tam i zpět ho zastavovali lidé a prosili o modlitbu. Toužili ho
vidět, hovořit s ním, aspoň se ho dotknout. Čekali na něho v sakristii,
před kostelem, na schodištích, na ulici. Stávalo se, že kvůli tomu
přicházel pozdě na všechny sjednané návštěvy. Hovořil špatnou
francouzštinou.
Když ho prosili o zázrak, odpovídal:
- Jsem rovněž jen hříšný člověk. Modlete se za mě. Ale obraťme se
společnou modlitbou na Pannu Marii Pomocnici. Jen ona dovede vracet zdraví,
vyslyšet, pochopit, mít s námi soucit. Z nebe nám pomáhá. Já ji mohu
pouze prosit.
Když se na ni obrátil tento hříšný člověk, Panna Maria ho pokaždé
vyslyšela. Zdálo se, jako by mu byla pořád k dispozici.
I ty nejvyšší církevní autority ho přijímaly s velkou srdečností.
Kardinál Lavigerie ho očekával v kostele svatého Petra a požádal
přítomné lidi, aby byli k němu velkorysí. Nazval ho italským svatým
Vincencem z Pauly.
Štědrými nebyli jen bohatí, nýbrž i chudí. Don Bosco dostával šeky,
zlaté mince, peníze, prsteny. Nakonec neměl kam dary odkládat.
Z Paříže odcestoval na týden do Amiensu a do Lille. Setkal se se stejným
nadšením. Když mu nadšenci začali nůžkami odstřihovat kleriku, bránil
se slovy:
- Vidím, že všichni blázni dosud nejsou v blázincích. Konečně se
vracel do Turína. Doprovázel ho don Rua a don Barruel. Cestou mlčeli.
Vzpomínali na minulé dny. Připadaly jim jako neskutečný sen. Don Bosco
nakonec prolomil ticho:
- Done Ruo, vzpomínáš si na cestu, která spojuje Buttiglieru s Munaldem?
Napravo je kopec a na něm dům. Velice chudý. V něm bydlela naše maminka
i já. Na okolních loukách jsem
pásával naše dvě krávy. Kdyby všichni ti vznešení, kteří nám
prokazovali tolik poct věděli, že mají před sebou chudého vesničana
z Becchi!…
DBT, 398–399
