Jan Cagliero biskupem

Kdo by měl nastoupit na mé místo?

V roce 1879 měl Don Bosco teprve čtyřiašedesát let. Nebyl na tom zdravotně dobře a měl pocit, že život rychle plyne ke konci. Chtěl si vybrat ze svých prvních a nejoddanějších následovatelů jednoho, který by postupně přejímal zodpovědnost za záležitosti kongregace a v případě potřeby by ho cele nahradil. V úvahu přicházel Rua a Cagliero. Oba mu byli naprosto oddáni a oba byli mimořádně schopní. Volba jednoho z nich ho uváděla do rozpaků. Upřednostněním jednoho by nerad zastínil a odsunul druhého. Jak to zařídit?
Postupoval co nejcitlivěji. Jednoho podzimního rána v roce musel jet do Foglizza. Požádal dona Cagliera, aby ho doprovodil. Během cesty se ho znenadání otázal:

• Co myslíš. Kdo by měl přijít na mé místo, kdybych zemřel?
  

Dona Cagliera otázka nijak nevzrušila, jen podotkl:

• Milý Done Bosco, nezdá se vám, že začínáte řešit tuto otázku příliš brzy?
  
• Připusťme, že máš pravdu. Rád bych slyšel tvůj názor jen tak pro zajímavost. Kdo by podle tebe padal v úvahu?
  
• Existuje jen jeden člověk. Je jednoznačné nejschopnější pře vzít vaše místo.
  
• Rozvažuji mezi dvěma, možná i třemi.
  
• Ostatně pouze teoretizujeme. Proč byste tedy nemohl uvažovat o dvou nebo o třech. Mohl byste mi je prozradit?
  
• Nejdříve mi poraď ty svůj tip.
  
• Je to don Rua a na druhém místě zase jen don Rua. Nikdo jiný.
  
• Máš pravdu. Nikdy mě nenechal na holičkách. Vždy byl mou pravou rukou.
  
• Done Bosco, nebyl jen pravou rukou. Vám patřilo vždycky i jeho srdce i jeho hlava. Pouze on je schopen po vás převzít zodpovědnost za dílo. Ale kéž by se to nemuselo ještě dlouho stát!
  

Don Bosco byl potěšen Caglierovým postojem. Tak nějak to cítil i on, že don Rua by se měl stát druhým Donem Boskem. Ale současně měl pocit, že se proviňuje proti Caglierovi. Také on ho vždy ze všech sil podpíral a stejným dílem si pálil s ním prsty v každé těžké situaci. Dal mu přemnoho důkazů o své nezištné oddanosti. Teď by ho měl nechat stranou?

DBT, 403–404

První biskup v náruči otce

Lev XIII. vyhověl a 9. října 1884 přišel z Říma do Valdoka dopis: „Svatý Otec vyslyšel prosbu Dona Boska a souhlasí. aby nový apoštolský provikář v Patagonii, don Cagliero, byl zařazen mezi biskupy.“
Pro Dona Boska to byl šťastný den. Splnil se jeho starý sen o holubici s olivovou ratolestí. Tehdy řekl umírajícímu Jeníkovi: – A breviářem zavážeš mnoho jiných… A půjdeš daleko, hodně daleko…
Někdejší iluze se stala skutečností. Biskupské svěcení se konalo v bazilice Panny Marie Pomocnice 7. prosince 1884. Pro valdockou oratoř to byla památná událost. Jeden z prvních hochů který k němu přišel ve třinácti letech, byl ve svých čtyřicetišesti posvěcen za biskupa nekonečného misijního území.
Na konci velkolepých obřadů se nový biskup odchýlil od předepsaných ceremonií a zašel za přítomnou maminkou. Měla osmdesát let. Z jedné strany ji podpíral syn, z druhé vnuk. Monsignore Cagliero vzal do náruče bělovlasou stařenku, pozdravil se s ní a zavedl ji do křesla, aby si sedla. U vchodu do sakristie čekal na oslavence v zástupu Don Bosco. Biskup spěchal za ním a srdečně se objal se svým otcem. Svůj biskupský prsten skrýval, aby ho nepolíbil nikdo dříve než ten který měl na to přednostní právo.

DBT, 405