Velký pláč
Don Bosco a bohatí
Mnohým salesiánům se někdy zdálo, že Don Bosco hovoříval s bohatými
příliš tvrdě. Když mu to jednou připomněli, odpověděl jim:
- Nedávno se mi zdálo o Panně Marii. Vyčítala mi, proč někdy málo
připomínám povinnost dávat almužnu. Stěžovala si, že kněží na
kazatelnách se bojí připomínat povinnost: co přebývá, to patří chudým.
Tím zaviňují, že boháči hromadí zlato v trezorech.
Dvacátého druhého dubna 1887 jel s donem Belmontem navštívit velkou
dobroditelku, paní Aloisii Cataldiovou. Když je po skončené návštěvě
doprovázela k bráně, otázala se:
- Done Bosco, co musím dělat, abych se spasila?
- Jestli se chcete spasit, musíte zchudnout jako Job.
Odpověď vyvedla paní z míry. Don Belmonte rovněž považoval odpověď
za přehnaně tvrdou. Don Bosco výrok nijak neztlumil. Pak už neřekl ani
slovo. Sedli do kočáru a vraceli se domů. Když Don Bosco stále mlčel, don
Belmonte řekl:
- Done Bosco, měl jsem dojem, že jste se dotkl oné dámy. Vykonala pro nás
přece tolik dobrého.
- Víš, proč jsem se jí dotkl? Je to tím, že každý se bojí říci
pánům pravdu.
Na své cestě po Francii se zastavil v Hyeres. Doprovázel předseda
marseillské obchodní společnosti pan Abeille. Zavedl Dona Boska do farního
kostela a zde provedl sbírku. Měl radost, že se vydařila, protože
někteří pánové byli velice štědří.
Don Bosco mu řekl:
- Považuji to za samozřejmé. Jestli to jsou opravdoví křesťané, váže
je povinnost dát chudým vše, co přebývá. Pane Abeille, když si necháte
pro sebe sto franků na měsíc, domnívám se, že je to hodně peněz; pak
ostatní peníze byste měl dát Bohu.
DBT, 415–416
Cesta do Říma a svěcení kostela
V květnu roku 1887 se světil v Římě chrám Božského Srdce. Dona
Boska stál sedm let práce a starostí. Podlomil mu zdraví. Jeho zdravotní
stav mu nedovolil absolvovat cestu přímo. Musel jízdu přerušovat a
odpočívat. Vyjel ráno 20. dubna. Doprovázel ho don Rua a don Viglietti.
Poprvé v životě cestoval první třídou.
…
Svěcení se konalo 14. května. Druhého dne Don Bosco chtěl mít mši svatou
u oltáře Panny Marie Pomocnice. K oltáři ho doprovázel don Viglietti.
Jakmile začal, dal se do pláče. Pláč ho provázel po celou dobu mše
svaté. Když skončil, museli ho do sakristie odnést. Dona Vigliettiho pláč
zneklidňoval a tázal se:
- Done Bosco, co vám je? Trápí vás nějaké bolesti?
- Ne. Živě se mi vybavila před očima scéna z prvního snu. Znovu jsem
viděl maminku a bratry, jak se dohadují, co sen znamenal…
Tenkrát mu Panna Maria řekla ve snu: – Přijde doba, kdy všechno
pochopíš.
Když se nyní vracel vzpomínkami zpět, bylo mu vše jasné. Aby mohl pomoci
hochům a aby zachránil mnoho duší, musel platit oběťmi a dřinou.
18. května se navždy rozloučil s Římem.
DBT, 418–419
