Historie chaloupek

Historické souvislosti a situace církve v době totality

Podobu celých českých dějin druhé poloviny 20. století nesmazatelně poznamenal tzv. „Vítězný únor“ v roce 1948, jak bylo po dlouhou dobu označováno tehdejší uchopení moci komunisty. To trvalo až do listopadu roku 1989. Celé toto období bylo poznamenáno intenzivním útlakem církve a systematickým omezováním její působnosti ze strany státních orgánů. Silně byl propagován ateistický světový názor. Věřící, kteří měli odvahu přiznat se k víře, byli perzekuováni a pronásledováni. Činnost jednotlivých řádů a kongregací byla pozastavena. Mnoho jejich představitelů bylo internováno, ostatní si museli najít civilní zaměstnání. Někteří mohli působit na farách, ale jejich činnost byla kontrolována, zda není příliš nebezpečná vládnoucí moci. Museli k ní mít tzv. „státní souhlas“. Celé toto období je proto možné nazvat dobou komunistické totality.

Mnozí věřící, řeholníci i laici, kteří unikli tomu největšímu pronásledování a nenechali se zastrašit, hledali nejrůznější způsoby, jak dál rozvíjet život církve. Snažili se o to i salesiáni a jejich spolupracovníci. V 50. letech bylo ale v podstatě nemožné cokoliv dělat pro mladé. V 60. letech došlo k polevení tlaku. Nebylo sice ještě možné shromažďovat mládež, ale zato se začali shromažďovat někteří bohoslovci z Litoměřic, kteří uvažovali o salesiánské životní cestě. Sjížděli se na víkendy nebo na nedělní výlety na faru do Petrovic u Klášterce nad Orlicí. Tam měli některé přednášky, orientované na salesiánskou formaci. Tak se v této době pronásledování mohli seznamovat se salesiány a s jejich způsobem života.

Počátky chaloupkového díla

Rok 1968 se svými politickými zvraty s sebou přinesl odvahu ke shromažďování hochů. Salesiánští představení v naší zemi si uvědomili možnosti nové doby. P. František Míša, přezdívaný Dominus, byl v té době jedním z nich. Nechyběla mu iniciativa a odvaha do nových věcí. Protože sám byl zatížen různými jinými povinnostmi, hledal někoho vhodného, kdo by mohl vést chlapce na prázdninách. Tak se na scénu dostává P. Jaroslav Lank a v české salesiánské provincii se začíná rozvíjet dílo, které je charakteristické pro dobu totality.

První prázdninové pobyty s mnohými chaloupkovými rysy se konaly pod vedením P. Jaroslava Lanka. Jeden z nich se konal v Podolánkách vedle Ostravice. Chlapce na něj sehnal Dominus přes různé salesiány, diecézní kněze a známé. Tak se podařilo vytvořit jednu skupinu chlapců a vyjet s nimi do Podolánek na sušení sena. Práce, která nebyla zvlášť časově náročná, se stala dobrou krycí nálepkou.

V roce 1970 se na prázdniny objevilo nové místo: fara v Petrovicích u Klášterce nad Orlicí. Ve skromných podmínkách se konaly tři turnusy prázdninových táborů, vždy asi pro třicet hochů. Na nich Arcík spolupracoval s Josefem Preislerem, tehdy ještě jako bohoslovcem. První turnus vedl P. Jaroslav Lank, Josef Preisler byl jako pomocník, na druhý turnus si měli role vyměnit. Ale protože se zdálo, že P. Lank nemůže být jen jako pomocník, začali mu všichni říkat Arci-šéf. Toto označení mu už zůstalo. Někdy se také používalo ve zkrácené formě jako Arcík.

Co bylo vůbec důvodem vzniku těchto prvních prázdninových iniciativ? Podle slov hlavního iniciátora P. Míši to bylo „dělat to, co se dělá v oratořích“. Šlo o pokus realizace salesiánského výchovného díla v možnostech totalitního státu. Někteří ze salesiánů v těchto prázdninových pobytech viděli také možnost oslovit chlapce salesiánským způsobem života a usnadnit jim orientaci při hledání jejich povolání.

Léta 1974–1981

Nová etapa v chaloupkovém díle nastává v roce 1974 po vysvěcení Karla Herbsta na kněze. Stal se jednou z hlavních osobností chaloupkového díla. Nikdo mu jinak neřekl, než Kája. Jako mladý diecézní kněz a kaplan, nejdříve v Mariánských Lázních a potom na Svaté Hoře, se zajímal o místní ministranty a přemýšlel, co by pro ně mohl udělat. Tak došlo k prvnímu Kájovu experimentu, k jeho první chaloupce. Jel na ni o letních prázdninách v roce 1974 s chlapci z Mariánských Lázní a s dalšími, které posháněl Dominus po různých koutech naší republiky. Na ní se nakonec Kája sám rozhodl stát se salesiánem.

Když byl Kája jako kaplan na Svaté Hoře zbaven 6. 1. 1975 státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, připravoval se již na vstup do salesiánské kongregace v jakémsi totalitním noviciátu. V tu dobu ho představení, jmenovitě Benno Beneš, poprosili, jestli by se nechtěl věnovat chlapcům ve věku přibližně od 12 do 15 let. Tato věková kategorie se stala hlavní cílovou skupinou díla.

Po své první chaloupce v roce 1974 jel Kája v následujícím roce na další, kterou opět sám vedl. V letech 1976 a 1977 měl už každé prázdniny po dvou chaloupkách a v roce 1978 ještě stačil sám na tři. Zájem o chaloupky stále rostl a Kája již neměl šanci je všechny zvládnout sám. Proto mu s nimi začali pomáhat i ostatní salesiáni, kněží a bohoslovci, a také požádal o pomoc nejstarší chlapce, kteří s ním jezdili a měli již okolo 17 let. Tak vznikli první pomocníci nesalesiáni, zvaní asistenti. Sám musel svou přítomnost na jednotlivých chaloupkách redukovat ze 14 dní třeba jen na týden. Tímto způsobem se dalo zvládnout v roce 1979 již 8 chaloupek, další rok pak 14.14 Koordinátor díla. Organizace Kája se tak stal koordinátorem vznikajícího díla. Nesl za něj hlavní zodpovědnost, o kterou se dělil s vedoucími jednotlivých chaloupek. Centrálně určoval týmy vedoucích a k nim rozděloval chlapce. Domlouval pro ně také vhodné objekty. Připravoval systém katechezí na každý den chaloupky, zvaný „témátka“, a ve formě jednoduché osnovy je předával druhým.15 Během roku navštěvoval chlapce i asistenty a o prázdninách se pak za nimi přijížděl podívat přímo na chaloupku. Z těchto návštěv vytvářel plán na další rok.

Přelomový rok 1981

Růst počtu chaloupkových pobytů se nezastavil. V roce 1981 jich bylo již 18. Téhož roku byla státní policií odhalena jedna chaloupka na faře v Prostiboři v Západních Čechách. S tím došlo k řadě výslechů i chlapců samotných a tak k jejich ohrožení. Proto následovaly dvě zásadní změny. Přestalo se jezdit na fary, protože komunistický režim pečlivě sledoval, co se na nich dělo a kdo je navštěvoval, a tak se staly velmi nebezpečnými objekty. Začalo se jezdit výhradně na skutečné chaloupky, které byly obvykle někde na samotě. A pak došlo ke snížení počtu účastníků na chaloupce na maximálně 12, který se přesto nepodařilo vždy dodržet. Tím se skokově zvýšil počet chaloupek z předchozích 18 na 39 v roce 1982, což bylo více než na dvojnásobek. Proto bylo nutno zapojit větší počet spolupracovníků z řad samotných chlapců, a to i do funkce vedoucího, což se stalo odrazovým můstkem pro další růst tohoto díla.

V Beskydech pak došlo k tzv. akci „Komín“. Název získala od toho, že se na chaloupce, která se odehrávala na jedné hájovně, stavěl komín. Došlo k jejímu udání, a na hajného, kterému patřila ona hájovna, přišla policie. On jim bezelstně prozradil adresu na Káju, se kterým všechno domlouval. To pak vedlo k důkladné domovní prohlídce Kájova bytu a k zabavení mnoha věcí. Po této domovní prohlídce bylo nutno udělat řadu bezpečnostních opatření. Věci se nedaly domlouvat dopisy ani telefonem, ale jen osobním kontaktem. Kdo potřeboval něco domluvit ohledně prázdnin, musel se sejít s Kájou. Ale kde, když bylo tak nebezpečné používat Kájův byt? Proto vznikl pláneček míst, kde a ve kterou hodinu je možné Káju nalézt. Tento plánek dostali jen ti, kteří byli do díla zasvěcení. Platil obvykle dva měsíce. Bezpečnostní opatření přinesla své ovoce. Tak mohlo v dalších letech 1983 – 1986 proběhnout 52, 55, 62 a 64 chaloupek.

K organizování chaloupek přibyla v těchto letech tzv. asistentská setkání, na kterých se připravovali vedoucí a asistenti na prázdniny. Spočívala hlavně v přípravě témátek, ve vzájemném sbližování a duchovním doprovázení asistentů. Byla organizována po jednotlivých oblastech naší republiky. Pro tytéž oblasti se také pořádaly podzimní a jarní výlety. Byly určeny jak pro vedoucí a asistenty, tak i pro chlapce, o které se starali.

Léta 1986–1989

Další významnou osobností chaloupkového díla se stal Pavel Kadlečík, přezdívaný Reverend. V roce 1978 se seznámil se salesiánem Josefem Horníkem, brzy na to i se společenstvím salesiánů a s Kájou Herbstem. V roce 1979 byl na svém prvním asistentském setkání v Praze a v roce 1980 na svých prvních dvou chaloupkách. Mohl při nich využít bohatých zkušeností ze Svazarmu, kde před tím působil. O prázdninách v roce 1980 zahájil noviciát a od té doby už s Kájou jezdil pravidelně. Od roku 1981 do roku 1986 jezdil každé léto na jednu chaloupku a zároveň se stále více zúčastňoval přípravných akcí, které Kája pořádal. Při tom studoval tajně teologii a zároveň chodil do zaměstnání.

Dne 20. 4. 1985 byl Reverend tajně vysvěcen na jáhna. Brzy poté dostal zároveň Kája státní souhlas a byl ustanoven za faráře do Starého Sedliště v Západních Čechách. Odtud už nemohl dávat chaloupky na příští rok dohromady, a Reverend musel celé chaloupkové dílo náhle přebrat. Toto nečekané přebírání nebylo bez potíží. První spočívala v tom, jak sladit zaměstnání a přípravu na svěcení, spojenou se studiem, s rozvíjejícím se chaloupkovým dílem. A druhá v tom, jak zajistit mši svatou na přípravných setkáních, když Reverend byl zatím jen jáhnem, a to ještě tajným. Velkou výhodou a snad i řízením Božím bylo, že Reverend byl za šest let spolupráce s Kájou velmi dobře vpraven do díla. Měl zájem o chlapce, mnoho jich osobně znal a řadu věcí dělal tak, jak to viděl u Káji. Proto také stejným směrem pokračoval dál. Viděl však i jisté věci, které by rád dělal jinak. Šlo především o častější asistentská setkání, přípravu zaměřenou ne jen katecheticky, ale i více pedagogicky, a také o teologické vzdělávání asistentů. V letech 1987 – 1989 dílo dále roste pod vedením Reverenda a chaloupek je již 62, 72 a 83. Na sklonku totality nabývá úctyhodných rozměrů a zahrnuje asi 1300 chlapců a 300 animátorů.

Období po roce 1989

V letech 1988 a 1989 bylo dílo tak veliké, že ho bylo jen těžko možné centrálně řídit a rozvíjet. Proto v tomto období začal Reverend připravovat rozdělení díla na tři části: Severní Moravu, kde by převzal zodpovědnost P. Pavel Kuchař, Jižní Moravu s P. Josefem Kopeckým ml. a Čechy, které by Reverend spravoval dál. Ve školním roce 1988 – 1989 pracovali na tomto díle společně a po prázdninách 1989 nakonec začal spravovat každý svůj úsek samostatně.

Za chaloupky na Severní Moravě přebral zodpovědnost P. Pavel Kuchař. Ostravské společenství mělo velké zkušenosti s trochu odlišným způsobem práce s mládeží, který vyvíjeli salesiáni Jan a Václav Hurníkovi, Jaroslav Němec a Václav Filipec. Došlo k pokusům propojit obě tato díla a sjednotit je. To se do jisté míry podařilo a řadu let po revoluci toto dílo nějakým způsobem fungovalo dále.

Za chaloupky na Jižní Moravě přebral zodpovědnost P. Josef Kopecký ml. V roce 1990 tam proběhla řada asistentských setkání a o letních prázdninách i tábor na Vidči v trochu větších dimenzích než chaloupky. Proběhly tam tři čtrnáctidenní běhy, dva pro chlapce a jeden pro děvčata. Celý byl poznamenán velkým nadšením ze získané svobody.

Další rok nebo dva byly problematické, protože nikdo nestihl dát chaloupkové party dohromady. Některé prázdninové aktivity také začali nabízet obnovená oratoř v Brně – Žabovřeskách, diecézní centrum mládeže i někteří iniciativní kněží. P. Josef Kopecký ml. se brzy nato stal ředitelem pardubického salesiánského domu a tím přebral řadu starostí s tím spojenou. Proto se další rok ujal na nějaký čas Jižní Moravy opět Reverend.

Chaloupkové dílo v Čechách si ponechal na zodpovědnosti Reverend i nadále po jeho rozdělení. Rozvíjel ho v podobném stylu jako za totality v několika oblastech. Zaměřoval se zejména na Prahu a okolí a dále pak na místa, kde nebyli salesiáni přítomni. V letech 1991 – 1992 bylo jen „Reverendových“ chaloupek 62 a 83. V roce 1993 po oddělení Pardubic 68.

Chaloupky a prázdninové pobyty si postupně organizovala i jednotlivá vznikající salesiánská střediska mládeže. Tím se jednotlivé oblasti postupně začaly osamostatňovat. V roce 1990 si vzal Plzeň se Západními Čechami na starost P. Michal Kaplánek a Severní Čechy P. Miroslav Maňásek. P. Michael Martínek začal z Českých Budějovic rozvíjet chaloupky v Jižních Čechách. V roce 1991 přišli salesiáni do Pardubic a do Sebranic u Litomyšle a začali si také sami organizovat chaloupky a asistentská setkání. A tak podobně se to dělo i na jiných místech.

V devadesátých letech se rozvinula aktivita setkávání prvních chaloupkových asistentů a účastníků pod názvem „Staré páky“. Pro dívky, které na tyto chaloupky jezdívaly vařit, pak podobná setkání pod názvem „Mladé mamky“.

Chaloupkové dílo projevilo v době totality velkou životnost. Mnoho chlapců hodnotilo účast na chaloupce jako silný odrazový můstek k osobnímu přijetí víry a jako velký vklad do dalšího života. Mnozí z nich založili dobré rodiny, někteří se také stali salesiánskými spolupracovníky. Každý rok odcházelo z chaloupkových asistentů v průměru deset chlapců do semináře. Jsou z nich dnes kněží a řeholníci různých kongregací, mnozí se stali salesiány. Pro většinu mladých salesiánů se staly jakousi formační záležitostí.

Dnes, kdy žijeme v situaci svobodného státu, se změnilo mnoho oproti době, ve které chaloupky vznikly a rozvíjely se. Je ale možné dál takovýmto způsobem pokračovat? Co vůbec bylo na chaloupkovém díle to nosné, dobově nepodmíněné? A co na nich bylo dobové, co už nelze dál kopírovat? Hledáním odpovědí na tyto otázky se budeme zabývat v následujících částech této práce.