Obsazení Říma a strach z konce
První vatikánský koncil
Dějiny církve a Itálie připomínají v roce 1870 dvě velké události:
První vatikánský koncil a obsazení Říma italským vojskem.
Koncil byl zahájen 8. prosince 1869. Pius IX. ho svolal proto, aby vyřešil
dvě záležitosti: aby jasně vysvětlil nauku církve proti moderním bludům
a aby definoval papežskou neomylnost.
Od posledního koncilu v Tridentu uplynulo tři sta roků. Papež se obrátil
s výzvou na biskupy odloučených východních církví, aby se koncilu
zúčastnili. Odpovědi byly negativní a nezdvořilé.
Byli pozváni i protestanti. Pius IX. jim psal, že se naskytla vhodná
příležitost, aby se vrátili do jediného Kristova ovčince. V pozvání
viděli neomalenost.
Italští zednáři podnikli současně nové proticírkevní tažení a svolali
antikoncil do Neapole. Mezi prvními, kteří přislíbili účast, byl i Josef
Garibaldi a francouzský spisovatel Viktor Hugo. V mnohých italských
provinciích se pořádaly manifestace, na nichž byla vyhlašována
nesmiřitelná válka papeži.
Zahájení koncilu se zúčastnilo 200 biskupů italských, 70 francouzských,
40 rakousko-uherských, 36 španělských, 19 irských, 18 německých,
12 anglických, 50 východních, 40 severoamerických, 9 kanadských,
100 z misijních a ostatních zemí. Přítomni byli i představení
řeholí. Celkem zasedalo asi 700 koncilních otců.
24. ledna 1870 přijel do Říma i Don Bosco. Osmého února měl dva dlouhé
soukromé rozhovory s papežem. Pius IX. ho žádal, aby rozšířil mezi lid
brožuru o církevních dějinách, která by osvětlila papežskou neomylnost.
Don Bosco papežovo přání splnil a ještě téhož
roku zaslal všem předplatitelům Katolického čtení nové vydání svých
Církevních dějin s dodatkem o Prvním vatikánském koncilu a o papežské
neomylnosti.
Při další audienci 12. února odevzdal Don Bosco papeži několik stránek
předpovědí budoucnosti. V úvodu čteme: „V předvečer svátku Zjevení
Páně roku 1870 jsem přestal ve své světnici vnímat to, co mě
obklopovalo, a zcela mě upoutaly nadpřirozené skutečnosti.“
DBT, 335–336
Strach z konce ve Varazze
Obsazení Říma a konec papežského státu mělo na všechny tak silný
vliv, že si to nedovedeme představit. Skončila epocha trvající 1500 let.
Mnohým se zdálo, že církev dožila.
Stejný šok prožila o rok později mladá salesiánská kongregace.
6. prosince 1871 na stanici ve Varazze se z ničeho nic Don Bosco skácel,
padl na zem a nejevil známky života. Přítomní se domnívali, že šlo
o mrtvici. Donesli ho v bezvědomí do salesiánského domu a položili na
lůžko. Na celém těle se objevily malé puchýře. Několik dní ho sužovaly
pronikavé bolesti a vysoké teploty. Přijal svátost nemocných. Každou
chvíli se očekával konec.
V Turíně nemohli zprávě ani uvěřit. Nastala panika. Kdo zachrání dílo,
jestliže zemře? Don Rua, jeho pravá ruka, měl teprve čtyřiatřicet let.
Mnozí salesiáni nabízeli v těch dnech Pánu své životy výměnou za
život Dona Boska.
Později prohlásil: „Bylo mi určeno zemřít ve Varazze. Roky, které pak
následovaly, byly Božím darem, který mi dal Bůh kvůli některému z mých
synů.“
Byl nemocen dva měsíce. Počáteční průběh nemoci byl tak zdrcující, že
se do Turína posílaly jen telegramy hlásící, že dosud žije, aby se
neochromil život v oratoři. Dochovala se dojemná svědectví o oddanosti
k Donu Boskovi.
Do Varazze přijel ošetřovat Dona Boska Petr Enria, sirotek po epidemii
cholery v roce 1854. V Turíně se obával o život svého dobrodince Josef
Buzzetti. Neurčité telegramy ho zneklidnily. Začal si tajně dopisovat
s přítelem Enriou. Jejich korespondence prozrazuje jejich nádherný vztah
k Donu Boskovi.
DBT, 340
