Spolupracovníci – salesiáni ve světě
Muži a ženy dobré vůle
V sedmdesátých letech se začal rýsovat plán o salesiánských
spolupracovnících. Nevznikl naráz. Žádné dílo Dona Boska nevzniklo
náhle.
Jakmile v roce 1841 otevřel oratoř, hned od počátku mu pomáhali zbožní
a horliví kněží i laici. V každé době se našli lidé, kteří ho
dovedli podpořit a pomoci mu s chudou mládeží. Nazýval je spolupracovníky
a byl přesvědčen, že mu je posílá sama Boží prozřetelnost, protože
sám nestačil na všechnu práci.
…
Spolupráce laiků měla nejrůznější podoby. Oceňoval především
pohotovost těch, kteří mu pomáhali o nedělích a v postních dnech
s výukou katechismu. Někteří mu pomáhali asistovat u chlapců nebo
vyučovali ve večerních školách. Někteří dávali pracovní
příležitosti jeho chlapcům, především těm, kteří se vraceli
z vězení.
Cennou pomoc mu poskytovaly i ženy. Na prvním místě to byla matka Markéta
a matka dona Ruy. Pak matka Michala Magoneho, sestra matky Markéty, matka
kanovníka Gastaldiho. Ta poslední se starala hochům o prádlo a každou
sobotu jim ho rozdávala.
„Byla to velice potřebná služba,“ vzpomínal Don Bosco. „Mezi chudými
hochy byli takoví, kteří na sobě nosili jen cáry z košil. Bývali tak
špinaví, že je nechtěl přijmout do zaměstnání žádný
zaměstnavatel.“
V neděli shromáždila paní Gastaldiová hochy a jako generál armády
pečlivě kontrolovala oblečení a čistotu každého. Pak šla zkontrolovat
pořádek v ložnicích, kde některá lůžka byla žalostně špinavá.
Mnozí podporovali Dona Boska finančně. Jeden kněz dával na nejchudší
hochy všechny peníze, které dostal od zámožných lidí. Jistý bankéř
dával pravidelně svůj plat, jako kdyby ho Don Bosco měl na byt a stravu.
Jeden řemeslník nosíval pravidelně svée úspory.
DBT, 343–345
Externí salesiáni zamítnuti
Po nějakém čase dospěl Don Bosco k přesvědčení, že by
spolupracovníci měli tvořit sdružení. První pokus učinil roku
1850. Vytvořil jakési společenství ze sedmi vzorných a oddaných laiků.
Rozpadlo se. Neuspěl.
Podruhé to zkusil roku 1864. Podal na římskou kurii pravidla své
společnosti a žádal jejich schválení. V předloženém dokumentu byla
kapitola, která přímo naježila mnohé monsignory. Hovořila o externích
salesiánech. Don Bosco zde říkal, že salesiánem by mohl být i ten, kdo
žije v rodině. Nemusel by skládat stejně závazné sliby, ale spolupracoval
by se salesiány mezi chudými hochy. V pátém článku dovoloval
salesiánovi, který opustil kongregaci z rozumných důvodů, že v ní
může nadále pracovat jako externí člen.
Kurie kapitolu zamítla. Don Bosco dovedl být někdy po piemontsku neústupný
a neoblomný. Kapitolu upravil a vložil ji do pravidel jako dodatek. Zase
nepochodil. Aby vůbec dosáhl schválení stanov, což se stalo až v roce
1874, musel ustoupit a kapitolu o externích salesiánech vypustit. Dnes,
s odstupem času, kdy žijeme v jiných poměrech, považujeme jeho záměr
přímo za geniální myšlenku.
Když nemohl mít externí salesiány, šel na věc odjinud. Roku
1874 vypracoval v hlavních rysech směrnice pro Sdružení svatého
Františka Saleského. Radil se se svými řediteli, ale ti neprojevili
o záležitost valný zájem. Návrh se jim jevil jako tuctové řešení a
kopírování něčeho, co už existuje v mnoha obměnách. Don Bosco sklonil
hlavu:
- Vůbec mi nerozumíte. Jednou mi dáte za pravdu a uvidíte, že sdružení
se stane oporou naší Společnosti. Pamatujte si to. Don Bosco vytyčil
sdružení tři hlavní cíle:
§ působit dobro sobě prokazováním lásky bližním, především chudým
a opuštěným dětem;
§ usilovat se salesiány o stejnou zbožnost a náboženskou praxi;
§ shromaždovat chudé děti, poskytovat jim ve vlastních domech výuku a
chránit je před nebezpečími.
Roku 1876 dostalo sdružení definitivní podobu. Nazval je Salesiánští
spolupracovníci. Napsal a rychle vytiskl jejich pravidla a poslal je ke
schválení papeži. Pius IX. vyhověl žádosti a schválil sdružení
9. května 1876.
DBT, 345–346
