František, Eusebio, Filip, Michal a další přátelé
Ukradl jsem dva chleby
Byl srpen 1872. Zazvonil zvon a ze všech tříd a dílen se vyhrnuly
zástupy hochů, kteří vykřikovali: Svačina! Svačina!
Hoši, kteří měli službu, vynesli na dvůr čtyři velikánské koše
nakrájených čerstvých chlebů.
- Každý jeden chléb! Jen jeden, ne více! upozorňovali hlasitě.
František Piccolo, jedenáctiletý hoch, který přišel nedávno, pozoroval
hemžení kolem košů a čekal, až přijde na řadu.
…
„I u mě,“ napsal později, „zvítězila chuť nad čestností. Ukradl
jsem dva chleby a spěchal do závětří, kde jsem je spěšně snědl. Potom
se dostavily výčitky svědomí.
Kradl jsem – uvědomil jsem si. Zítra nebudu moci jít ke svatému
přijímání. Musím jít ke zpovědi.
Mým zpovědníkem byl Don Bosco. Představil jsem si jeho zklamání, kdyby se
dozvěděl, že jsem kradl. Co bych měl udělat? Dona Boska jsem rozhodně
nechtěl zranit. Vytratil jsem se kostelem ven z oratoře a utíkal jsem co
nejrychleji do městského chrámu Panny Marie Těšitelky, abych se tam zbavil
svého hříchu.
Vešel jsem do ztemnělého prostoru, vybral jsem si nejodlehlejší zpovědnici
a začal se zpovídat:
- Přišel jsem se vyznat sem, protože jsem se styděl jít se vyzpovídat
k Donu Boskovi. Dnes vidím, že jsem podobný úvod nemusel dělat. Ale byl
jsem naučený jednat vždycky upřímně. Považoval jsem tuto okolnost za
závažnou. Ze zpovědnice se ozval hlas:
- Klidně povídej. Don Bosco se to nikdy nedozví.
Poznal jsem Don Boskův hlas. Lekl jsem se a začal se potit. Jak se mohl
dostat Don Bosco sem do zpovědnice, když byl v oratoři? Že by se stal
zázrak? Ne. Don Bosco chodil zpovídat do zdejšího chrámu pravidelně. Ale
proč jsem musel padnout zrovna na něho? Právě tentokrát jsem se mu chtěl
vyhnout. Proto jsem utekl z oratoře.
- Můj příteli, povídej! Neboj se mi svěřit, co se ti přihodilo. Chvěl
jsem se jako osika.
- Ukradl jsem dva chleby.
- Neudělalo se ti z nich špatně?
DBT, 349–351
Don Bosco zůstal překvapen
V 37. kapitole jsme uvedli, že Don Bosco při jednom podzimním výletě
hostoval v Lu a v domě pana Rinaldiho si pohrál s pětiletým Filipem.
Když bylo Filipovi deset, setkal se s Donem Boskem podruhé. Salesiáni
otevřeli nedaleko Filipova rodiště v Mirabello malý seminář. Pan Kryštof
Rinaldi tam poslal svého syna. Filip dosud nikdy nežil mimo domov. Hoši
z venkova bývají povětšině nesmělí a zakřiknuti. Přivykal si na nový
život těžce. Nejraději by se vrátil domů k mamince, ale současně si
uvědomoval, že je nutné přinést nějakou oběť. Přece nemohou být
všichni pořád doma. Pobyt zde otevíral cesty jinému životu, než jsou
otcovy pole, vinice a krávy.
Jeho učitelem byl klerik Pavel Albera. Později a něm napsal: „Don Albera
byl můj anděl strážný. Měl mě na starosti a zahrnoval mě jen láskou.
Kdykoli si na něho vzpomenu, naplňuje mě vždy dojetí.“
V ústavu byl bohužel ještě jiný klerik, který byl pravým opakem.
Nedovedl se ovládat a býval hrubý. Svým chováním urážel druhé.
Don Bosco přišel dvakrát z Turína, aby se přesvědčil, jak se v malém
semináři žije. S Filipem měl dlouhý rozhovor. Od toho okamžiku se stali
přáteli.
Nastalo jaro. Filip se necítil ve své kůži. Během zimy velice intenzivně
studoval a nyní se cítil mimořádně unavený. Přidaly se potíže s levým
okem. Jednoho dne, kdy se toho na něho nakupilo příliš mnoho, se k němu
hrubě zachoval zmíněný asistent. Filipa to vyvedlo z rovnováhy. Hned
zašel do ředitelny a řekl představenému, že by se rád vrátil domů.
Všichni se domnívali, že je to jen nezvládnutá emoce, která rychle
přejde. Skutečnost však byla jiná. Filip byl rozhodnutý odejít a nikomu se
nepodařilo jeho rozhodnutí aspoň oddálit.
Když toho roku přišel Don Bosco do semináře potřetí, Filip zde již
nebyl. Don Bosco byl překvapen. Hned mu napsal a žádal ho, aby znovu zvážil
své rozhodnutí.
Během dalších let dostal Filip od Dona Boska dopisů více. V každém ho
Don Bosco žádal, aby znovu přehodnotil svůj postoj. Psal mu: „Filipe,
pamatuj si, že domy Dona Boska jsou pro tebe stále otevřené.“
DBT, 353–354
