Rok 1855 – malí provinilci z polepšovny
První salesián
Don Bosco zval pravidelně každý týden své kleriky k sobě a vyprávěl
jim o chudobě, čistotě a poslušnosti. Církev vždy považovala tyto tři
ctnosti za bezpečnou cestu k Bohu. Vysvětloval jim, že složením slibu se
člověk zcela zasvěcuje Pánu. Slibem se dotyčný slavnostně zavazuje Bohu,
že bude celý život usilovat o jmenované tři ctnosti a zároveň bude žit
ve společenství se všemi členy. Zároveň se stal řeholníkem.
Po prvním roce přípravy se tnu zdálo, že Michal Rua je připraven složit
slib. Zeptal se ho:
Domníváš se, že by ses mohl zavázat slibem poslušnosti, chudoby a čistoty
na tři roky?
Michal se svěřil, že by se především rád zavázal, že nikdy neopustí
Dona Boska. Souhlasil.
25. března 1855, na svátek Zvěstování, se konal ve světnici Dona Boska
obřad bez velkých okázalostí. Don Bosco stál a po slouchal. Michal Rua
klečel před křížem a pronášel slib: „Slibuji Bohu, že budu poslušný,
chudý a čistý, a sebe svěřuji do vašich rukou, Done Bosco…“
Nic jiného se neudálo. A přesto v tomto okamžiku vznikla nová řeholní
rodina. Zakladatelem byl Don Bosco a Michal Rua se stal prvním salesiánem.
DBT, 247
Den na svobodě
Don Bosco se vrátil do Generaly a ohlásil výlet. Odpovědí byl výbuch
jásotu. Když si zjednal ticho, pokračoval:
- Zaručil jsem se, že se budete dobře chovat a že nikdo z vás neuteče.
Ministr mi dal slovo, že vás nebude provázet žádný uniformovaný ani
civilní dozor. Nyní požaduji čestné slovo na vás. Kdyby některý z vás
utekl, připravil by mi velké nepříjemnosti a vícekrát bych se už nemohl
mezi vámi ukázat. Mohu se tedy na vás spolehnout?
Nastalo velké vření a dohadování. Pak předstoupilo několik
nejsilnějších hochů.
- Dáváme vám svoje slovo! prohlásili. Všichni se vrátíme a všichni se
budeme chovat slušně.
Výlet byl hned příští den. Začínalo jaro, slunce příjemné hřálo.
Když se dostali za město do volné přírody, mohli běhat, křičet, hrát
si. Don Bosco šel uprostřed, dával hádanky, vyprávěl veselé příhody,
sršel humorem a vtipy. V čele výpravy šel osel obtěžkaný potravinami.
Na programu dne byla i mše svatá a po ní společný oběd ve volné
přírodě. Pak zase pokračovaly hry, soutěže a zábava. Odpoledne si
prohlédli královský park a královský hrad. Byla i bohatá svačina.
Vrátili se až po západu slunce. Oslík neměl co nést, proto hoši posadili
na jeho hřbet svého dobrodince, provolávali mu slávu a dělali doprovod. Do
Generaly vcházeli za zpěvu. Ředitel je ne dočkavě počítal a nechtěl
uvěřit, že se vrátili všichni do jednoho.
Don Bosco stiskl každému chlapci ruku na rozloučenou a přidal srdečnou
větu povzbuzení. Když se vracel domů, byl velice smutný. Litoval, že je
musel opustit a že je nemůže mít natrvalo u sebe.
Když dostal ministr hlášení o výsledku výletu, měl radost, že byl
úspěšný. O několik dní později hovořil opět s Donem Boskem a tázal
se:
- Prozraďte mi, čím to je, že vy u mladých provinilců docílíte
všeho, a my nic.
- Vy jim stále jen rozkazujete a za všechno je trestáte. Více pro ně
neděláte. Já se jim snažím prokazovat dobro. A jako kněz jsem před nimi
ve výhodě. Vidí ve mně ještě něco více. Ale to nedokážete pochopit.
DBT, 250–251
