Vznik a rozvoj salesiánské kongregace -- Salesiánská asociace Dona Boska (SADBA)

Vznik a rozvoj salesiánské kongregace

Obsah

Sbohem matce a jednomu chlapci

Přání Dominika Savia

O první dubnové neděli v roce 1855 kázal Don Bosco o svatosti. Někteří hoši poslouchali, jako by se jich to netýkalo, zatímco Dominik Savio poslouchal s neobyčejnou pozorností. Během kázání se dostával Don Bosco do stále většího nadšení. Savio měl pocit, že každé slovo patří jen jemu. Napjatě sledoval, co je třeba udělat, aby se mohl stát svatým jako šlechtic Alois, jako velký misionář František Xaverský, jako spousty mučedníků církve.
Od této chvíle se stala svatost jeho snem a ideálem.
24. června slavil Don Bosco jmeniny. V oratoři to byl velký svátek, který se každoročně slavil s velkou okázalostí. Don Bosco ukončil slavnostní program ujištěním, že má všechny stejně rád.

Byl bych rád, řekl nakonec, kdyby každý z vás mi napsal na lístek, jakým dárkem bych mu udělal největší radost. Ujišťuji vás, že se všemožně vynasnažím každého z vás uspokojit.

Přání byla velice pestrá. Některá skromná, některá hloupá, některá lehkomyslná. Jeden hoch si kupříkladu přál sto kil tureckého medu, aby měl zásobu na celý rok, Dominik Savio napsal na lístek pět slov:
Pomozte mi stát se svatým. Don Bosco vzal Dominika za slovo. Zavolal si ho na pohovor.

Prozradím ti tajemství svatosti. Dobře si ho zapamatuj. Za prvé: Buď veselý. Pamatuj si, že všechno, co tě připravuje o klid a co tě zneklidňuje, nepřichází od Pána. Za druhé: Plň svoje studijní a náboženské povinnosti. Ve škole dávej pozor, pilně se uč a horlivě se modli. Nic z toho nedělej proto, abys vynikl, nýbrž z lásky k Bohu. Za třetí: Prokazuj ostatním dobro. Vždy pomáhej spolužákům, i když tě to bude stát oběť. Když splníš tyto body, budeš svatý. Dominik se dal hned do práce.

DBT, 257–258

Družina Neposkvrněné

Na jaře přišel Dominik za Donem Boskem se zajímavým návrhem:

Co byste na to řekl, kdyby se dali dohromady ti nejhorlivější a založili tajné společenství apoštolů, které by bylo kvasem mezi ostatními hochy? Už jsem o tom hovořil s některými kamarády. Myšlenka se všem zamlouvala. Dokonce máme už dojednáno i jméno. Chtěli bychom si říkat Družina Neposkvrněné.

Don Bosco schválil Dominikovu iniciativu, ale doporučoval, aby Družinu nerozvíjeli příliš ukvapeně.

Raďte se, zkoušejte to a vytvořte pro Družinu jednoduchá pravidla a řád. Brzy mě přijďte informovat, jak pokračujete.

Dohodli se na některých jménech a svolali první schůzku. Vybírali takové, kteří dovedou mlčet. Přítomní zvolili devatenáctiletého Michala Ruu, osmnáctiletého Josefa Bongiovanniho a čtrnáctiletého Dominika Savia, aby sestavili pravidla. Formuloval je sám Savio. Ostatní je odsouhlasili. Pravidla tvořilo jedenadvacet článků. Členové se zavazovali, že se vynasnaží s pomocí Pána Ježíše a Panny Marie být lepšími. Pod vedením Dona Boska se chtěli stát apoštoly mezi hochy a všude kolem sebe chtěli šířit radost a pohodu.
Poslední jedenadvacátý článek shrnoval ducha Družiny:
„Upřímná, synovská, bezmezná důvěra v Pannu Marii, přednostní úcta k ní a stálý vztah nám pomohou překonat každou překážku, zachovávat předsevzetí, být náročnými vůči sobě, laskavými k bližním a všechno přesně zachovávat.“
Družina byla schválena 8. června 1856 před oltářem Panny Marie v kostele svatého Františka Saleského. Každý slíbil, že věrně zachová svůj závazek.

DBT, 259–260

Bez matky Markéty

15. listopadu 1856 ulehla matka Markéta. Lékař konstatoval zápal plic. Bylo jí šedesát osm let. Byla vyčerpaná celoživotní činností a její stav byl vážný. Život oratoře se zastavil. Za celou dobu ji nemusel nikdo ani jednou zastoupit, proto nikdy nikoho nenapadlo, že i ona jednou nebude moci. Jak pokračovat bez ní?
…
Z Becchi přišel syn Josef s většími vnoučaty a teolog Borel, který byl během jejího turínského pobytu jejím zpovědníkem. Přišel jí udělit pomazání nemocných a viatikum.
Po obřadu ještě jednou soustředila své síly a obrátila se na svého Jana:

Ráda bych ti ještě něco řekla. Pořád je hodně takových, kteří místo oslavy Boha hledají svůj prospěch. Kolem tebe je mnoho lidí, kteří by rádi viděli žít chudě druhé, ale ne sebe. Poselství chudoby může zvěstovat jen ten, kdo žije chudě.

Všimla si, jak Jan trpí a chtěla tomu zabránit. Myslela na druhé, až do posledního vydechnutí.

Jeníku, pozoruji, že velice trpíš, když mě vidíš v takovém stavu. Nezapomeň, že pozemský život je samé utrpení. Opravdové radosti nás čekají až na věčnosti… Udělej mi radost a odejdi ode mě… Modli se za mě. Sbohem.

Prostými slovy vyjádřila běžnou křesťanskou představu o životě. Přesvědčení o věčné radosti pomáhalo prostým mužům a ženám překonávat životní těžkosti, bídu, smrt dětí, nemoci, únavu a vše, co znesnadňovalo život.
U lůžka umírající zůstal Josef a don Alasonatti. Zemřela o třetí hodině ranní 25. listopadu. Josef to šel oznámit Donu Boskovi. Oba bratři se objali a nebránili se slzám.

DBT, 260–261

Budu vidět z nebe své přátele?

Když se Dominik dozvěděl, že má odejít, jako by se octl v temné noci. Nedovedl si představit život bez studia, bez přátel a především bez Dona Boska.

Proč si myslíš, že by ti neprospěl život u rodičů mezi tvými sourozenci?
Protože chci zemřít zde v oratoři.
Snad bys nechtěl už umírat. Takhle nemluv. Jsem přesvědčen, že ti pobyt doma určitě prospěje. Až se tvůj zdravotní stav zlepší, hned se můžeš vrátit.
Pobyt doma nic nezlepší, namítl Dominik. Uvidíte, že se už nevrátím. Done Bosco, jestli odejdu, už se spolu vícekrát neuvidíme. Poraďte mi, co mám ještě udělat pro Pána.
Nabízej mu svá trápení.
A co mám dělat dál?
Nabídni mu i svůj život.
Budu z nebe vidět své přátele a své rodiče?
Jsem o tom přesvědčen.
A budu je moci navštěvovat?
Když si to bude přát Pán, pak ano.

V neděli 1. března se Dominik rozloučil s oratoří a především s přáteli z Družiny. Pak ho otec odvezl kočárem do Mondonia. Hoši ho vyprovodili k bráně a Dominik jim z vozu mával, dokud neztratil oratoř z očí. Nejcitelněji se dotkl jeho odchod Dona Boska. Byl to jeho nejlepší žák. Existuje jen málo tak nádherně ušlechtilých chlapců. Panna Maria mu ho poslala na tři roky do oratoře.
Zemřel nečekaně rychle, 9. března 1857. Ani rodiče netušili, že jeho pozemský život končí, protože měl v duši pořád plno pohody, jako by mu nic nebylo.