Zůstanu s Donem Boskem
Setkání s papežem
V únoru 1858 dostal Michal Rua za úkol přepsat krasopisně na
pergamenový papír rukopis Don Boskových pravidel. – Vyhraj si s tím.
Velice mi na úpravě záleží. Ať je co nejelegantnější.
18. února jeli spolu do Říma. Nejdříve si museli opatřit pasy. Část
cesty podnikli po moři, část vlakem po souši. Don Bosco napsal před
odjezdem poslední vůli. Oratoř svěřil domu Alasonattimu.
9. března měli první audienci. Papež je přijal srdečně, neskrýval
radost, že poznává Dona Boska. Pochvalně se vyjadřoval o jeho činnosti.
Souhlasil se založením nové řeholní rodiny, která by vyhovovala
požadavkům nové doby. Dal i některé vhodné rady. Považoval za velice
důležité, aby se členové vzájemně k sobě vázali řeholními sliby, a
ne, jak navrhoval Rattazzi, jen závazným prohlášením.
- Nyní můžete jít. Modlete se. Za několik dní přijďte opět, a řeknu
vám další.
Don Bosco byl z přijetí nadšen. Znovu prošel text pravidel a Rua ho
musel opět přepsat.
21. března přijal Pius IX. Dona Boska podruhé. Tentokrát se vyjadřoval
ještě otevřeněji.
- Jsem přesvědčen, že vaše dílo se stane velkým požehnáním pro
mládež. Je třeba ho uvést do života. Pravidla jsou nenáročná a dají se
snadno zachovat. Oblekem ani stylem modliteb se nebudete lišit od ostatních
věřících ve světě. Domnívám se také, že by bylo vhodnější nazývat
vaše společenství společností, a ne kongregací. Proveďte vše tak, aby se
každý člen cítil před církví řeholníkem a v občanském prostředí
běžným občanem.
Dona Boska těšilo, že papež má zájem o jeho záležitost a stejnou
představu jako Rattazzi. Před ukončením audience předal Piu IX. opravená
pravidla:
- Tento text je upraven podle vašich připomínek. Jejich řádem a duchem se
řídím již dvacet let.
V pravidlech nebylo nic z mnišského způsobu života. Šlo
o společenství kleriků a laiků, kteří se zavazovali sliby, že budou
usilovat o dobro chudé mládeže. Před státem budou občany. Při vstupu ani
složením slibů se nikdo nezříká žádného občanského práva ani práva
na svůj majetek. Před církví budou opravdovými řeholníky. S užitky
jejich majetku a se vším, co získají svou prací, bude disponovat
kongregace, dokud v ní člen zůstane.
DBT, 269–270
Krize Josefa Buzzettiho
Mezi kněžími se vytvořilo mínění, že laici jsou sluhové kněží,
kategorie druhého stupně.
Tato krize zapříčinila pravděpodobně i odmítavý postoj Josefa
Buzzettiho.
Představoval si budoucí život jako nádherné rodinné společenství. Zatím
pozoroval, že vedení domu se ujali klerici a osobovali si právo rozhodovat
i o věcech, o které se od počátku starali laici. V jeho nitru začala
převládat nespokojenost a nechuť. Budoucnost viděl černě. Rozhodl se, že
odejde. Našel si ve městě práci a šel se rozloučit s Donem Boskem.
Upřímně mu otevřel srdce a na konkrétních případech mu ukázal, že se
stal v oratoři posledním poskokem a že musí poslouchat ty, které viděl
přicházet do oratoře jako malé kluky, kterým pomáhal a učil je. Zároveň
se neskrýval s bolestí a zklamáním, že oratoř přestává být domovem.
Vždy si přál, aby zde všichni spoluzodpovídali za spokojený život, a
rovněž si přál, že v této rodině jednou i zemře.
Don Bosco mu neřekl: Co si bez tebe počnu, jestliže mi odejdeš. Nikdy
neoplakával sebe. Vždy myslel na druhé. Přemýšlel, jak by svému
nejlepšímu příteli pomohl.
- Našel sis už místo? Vyděláš si dost peněz? Momentálně jistě
nemáš ani liru a potřebuješ se zařídit.
Otevřel zásuvku svého stolu.
- Víš lépe než já, co je uloženo ve stole. Vezmi si, kolik potřebuješ.
A jestliže je tam málo, řekni mi, kolik potřebuješ, a já ti seženu
zbytek. Josefe, mrzelo by mě, kdybys měl mít kvůli mně nějaké těžkosti.
Vždy jsme si pomáhali, doufám, že na mě nikdy nezapomeneš. Současně se
mu díval do očí s účastí a láskou, které většina hochů nedovedla
odolat.
Buzzetti se místo odpovědi rozplakal. Nebyl k zastavení. Když se
zklidnil, podal Donu Boskovi ruku a řekl:
- Nechci vás opustit. Nadále se chci o všechno dělit s vámi.
DBT, 273–274
