Sedm strážníků na jednoho hocha

Krize jednoho hocha

Po měsíčním pobytu v oratoři naráz zesmutněl. Přestal se zúčastňovat her, postával osamoceně v rohu hřiště a občas míval v očích i slzy. Něco se s ním dělo. Don Bosco si ho pozval k sobě.

• Milý Magone, mohl bych tě požádat o pomoc? Uděláš mi radost, jestliže mě neodmítneš.
  
• Pro vás udělám rád cokoli. Řekněte co.
  
• Mohl bys mi prozradit, co tě trápí? Poslední týden jsi příliš smutný.
  
• Máte pravdu. Nedovedu si poradit se sebou. Nevím, jak dál. A dal se do pláče. Když se uklidnil, Don Bosco zažertoval: – Nemohu uvěřit, že někdejší generál uličníků z Carmagnoly ztratil odvahu. Pořádnému náčelníkovi nemůže působit potíže říci, proč je smutný.
  
• Rád bych vám vše řekl, ale nedovedu se vyjádřit. – Napověz mi aspoň slovo.
  
• Mám zamotané svědomí.
  
• Rozumím. Všechno se dá snadno urovnat. Stačí, když řekneš zpovědníkovi, že bys potřeboval dát do pořádku svou minulost. On ti pak dá několik otázek, na které ty odpovíš buď ano, nebo ne.
  

Do oratoře chodilo pravidelně zpovídat několik kněží. Ale skoro všichni se zpovídali u Dona Boska. Ještě téhož dne večer zaklepal Magone na jeho pokoj.

• Done Bosco, jistě vás vyrušuji. Pán byl ke mně tak dlouho shovívavý, nerad bych ho nechal čekat do zítřka.
  

Hned si klekl a svěřil Pánu všechny své hříchy a klukoviny, které ve skutečnosti nebyly velké, ale Michalovi připadaly těžké. Když skončil, požádal o rozhřešení.
Don Bosco, zprostředkovatel Magonova smíření s Pánem, pak dodal:

• Michal ztratil veselost, když pochopil, že spokojenost a pokoj v duši se nedá získat křičením a běháním, nýbrž přátelstvím s Bohem a klidným svědomím. Viděl, jak jeho spolužáci přistupují ke svatému přijímání, jak se lepší, zatímco v jeho nitru byl neklid a zmatek.
  
• Nevíte, jak jsem šťasten, řekl, když odcházel po zpovědi z pokojíku.
  

Na druhý den byl opět králem hřiště a duší všech her. Od nynějška byla pramenem jeho bezedné veselosti pohoda v duši.“

DBT, 280

Ruka na Michalově hlavě

Don Bosco byl spokojen s Michalovými výsledky a za odměnu ho poslal s lepšími hochy na několik dní do Becchi.
V říjnu 1858 zahájil ve Valdoku druhý školní rok. 31. prosince doporučoval Don Bosco chlapcům, aby se snažili prožít další školní rok v přátelství s Bohem, protože pro jednoho z nich to bude poslední rok života. Když pronášel tato slova, položil svou ruku na Michalovu hlavu. Vzal to jako výzvu a nijak se nevylekal.

• Budu připraven, řekl.
  

Za tři dny dostal silné bolesti břicha. Nevěnoval jim pozornost, protože se u něho podobné obtíže objevovaly už dřív. Pravděpodobně šlo o chronický zánět slepého střeva. Don Bosco si všiml, že mu není dobře, ale Michal vyvrátil jeho starosti ujištěním:

• Občas mě to potkává. Zase to přejde. Nic to není.
  

19. ledna se mu náhle přitížilo. Zavolali lékaře a matku. V těch dobách se slepá střeva neoperovala. Lékař konstatoval vážný stav.
21. ledna Michal umíral. Všichni hoši mu vyprošovali uzdravení. Přijal svátost nemocných. Don Bosco se nehnul od jeho lůžka. Michal se na něho obrátil:

• Done Bosco, odcházím. Pomozte mi… Požádejte mou maminku, aby mi odpustila vše, čím jsem ji zarmucoval. Ujistěte ji, že jsem ji měl rád a že jí přeji vše dobré… Ať je statečná… Očekávám ji v nebi… Čekám tam také svoje kamarády… Ježíši, Josefe, Maria…
  

Ztichl, z tváře mu zmizel život. Byl mrtev.

DBT, 282