Výlety do Monferrata a život v oratoři
Setkání s Rinaldim
Každý rok na svátek Panny Marie Růžencové zacházel Don Bosco do Becchi
s oddanějšími hochy. V prvních letech jich bývalo kolem dvaceti. V roce
1858 jich byla již stovka.
Bratr Josef je pokaždé srdečně přivítal a po celou dobu jejich pobytu
dovedl trpělivě přivírat oči nad tím, jak mu hoši pojídali ovoce a ve
vinici hrozny.
…
Když dobře poznali jeho rodný kraj, organizoval cesty i jinam. Někdy
dokonce vlakem. V roce 1864 byli až v Janově. Správa železnic uvolnila
pro hochy celé dva vagony.
V roce 1861 byli v Lu. Zde zažili idylickou epizodu v rodině pana
Rinaldiho. Když k nim přišli, utvořilo jim špalír jejich devět dětí.
Stály podle velikosti a tvořily stupínky jako píštaly u varhan. Osmý byl
Filip. Měl pět let. Nemohl se vynadívat na kněze. Pohnul rukou a hoši se
dali do zpěvu. Pohnul rukou podruhé a spustila kapela. Představení odměnil
Filip potleskem svých malých ruček. Don Bosco podal každému dítěti na
rozloučenou ruku. Nejdéle se loučil s Filípkem. Nevíme, zda tušil, že
tento chlapec bude jednou jeho třetím nástupcem v čele salesiánské
kongregace: don Filip Rinaldi.
DBT, 283–284
Hoch se zrzavými vlasy a déšť
Don Bosco se vrátil do Montemagna za dva roky. Přišel v srpnu a
přihodila se mu zvláštní epizoda.
V kraji tři měsíce nepršelo. Všechno usychalo, zvláště žalostný byl
pohled na vinice. Don Bosco byl pozván na třídenní obnovu před svátkem
Nanebevzetí Panny Marie. V prvním kázání prohlásil:
- Jestliže se během těchto tří dní smíříte s Bohem dobrou zpovědí
a na svátek Panny Marie všichni přistoupíte ke svatému přijímání,
slibuji vám jménem Boží Matky, že vám vydatný déšť zachrání
úrodu.
Vrátil se do sakristie. Pan farář Clivio ho přivítal nabručeně: –
Blahopřeji. Nevěděl jsem, že jste prorok. Nikdy bych se neodvážil
vyjadřovat se jako vy.
- Nerozumím vám. Nevím, kam mířite.
- Slíbit veřejně déšť na svátek Panny Marie.
- Já, že jsem tohle slíbil?
- Celá farnost to slyšela. Přiznám se vám, že nemám rád troufalé
řeči.
Věřící odpověděli vírou. Don Rua a don Cagliero, kteří doprovázeli
Dona Boska, ještě po létech vzpomínali, kolik času tehdy proseděli ve
zpovědnicích.
Předpověď vzbudila zájem i v okolních vsích. Část obyvatelstva
věřila, část ne.
Nastal svátek. Obloha byla jasná jako o všech předešlých dnech. Máme zde
svědectví dona Aloise Porty:
„Šel jsem na odpolední pobožnost s markýzem Fassatim. Od jeho paláce se
šlo ke kostelu asi deset minut. Než jsme došli do sakristie, byli jsme oba
propoceni od pražícího slunce.
- Tentokrát bych nechtěl být ve vaší kůži, Done Bosco, řekl markýz.
Slíbil jste déšť a pálí slunce.
Don Bosco si oblékl rochetu a vystoupil na kazatelnu. Když se pomodlil,
začalo se mračit. Mluvil několik minut a zahřmělo. Vzápětí se spustil
liják. Don Bosco přestal kázat. Jednak by ho lidé neslyšeli kvůli dešti,
který prudce narážel na zdi a okna, jednak nemohl mluvit kvůli dojetí.
Nezáviděníhodná situace v něm vybičovala silné napětí. Pokračoval,
až se všichni uklidnili. Děkoval Panně Marii za vyslyšení.
DBT, 285–286
Primice dona Ruy
29. července 1860 měl být vysvěcen na kněze don Rua. Don Bosco ho
poslal do institutu misijních kněží, aby se připravil na svěcení
duchovními cvičeními
…
Následující neděli byla v oratoři velká sláva. Don Rua měl primici.
Vedle oltáře byla velká kytice bílých květů. Přinesli ji malí kominíci
z oratoře svatého Aloise.
Celý den byl bohatý program. Středem pozornosti byl novokněz. Když bylo
večer po všem a Rua se dostal do své světnice, čekal ho na stole dopis od
Dona Boska. Četl: ,Staneš se svědkem, větším než já, jak se
salesiánské dílo šíří z Itálie do všech končin světa. Čeká tě
spousta práce i spousta utrpení. Ale ty dobře víš, že do zaslíbené
země je možno se dostat až po přechodu Rudým mořem a nevlídnou pouští.
Snášej vše s odvahou. Pán tě bude po celý život těšit a pomáhat
ti.‘“
Když don Rua skončil primiční mši svatou, Don Boskovo nitro naplnil
zvláštní pocit jistoty, že jeho dílo překoná všechny obtíže, že
všechno zvládne. Chlapců již bylo pět set. Ve čtyřech dílnách se pilně
vzdělávalo ve svém řemesle tři sta malých učňů. Don Bosco musel
častokrát opouštět oratoř. Nebylo snadné uživit takovou spoustu dobře
trávícího mládí. Od nynějška bude odjíždět klidněji. Don Rua bude
druhým Donem Boskem. Nač nestačí první, to vždy zvládne druhý.“
23. července 1860 zemřel don Cafasso. Jakmile se Don Bosco dozvěděl, že
jeho velký přítel umírá, spěchal za ním. Již se s ním nestihl
rozloučit. Poklekl u jeho lůžka, kde právě vydechl naposledy, a dlouho se
modlil. Cafassovi vděčil za mnoho. Tlačil stále Dona Boska vpřed, věřil
mu, rozuměl mu, dovedl ho pokaždé povzbudit, zvláště ve chvílích, kdy se
mu nedostávalo sil a pomoci. Cafasso ho nikdy neodbyl. Byl jeho duchovním
otcem v nejplnějším smyslu. Jeho místo už nikdo nenahradil.
DBT, 287–288
Čtyři sta chlebů z prázdného koše
Za chvilku přišli ke zpovědnici dva hoši, kteří měli na starosti
rozdílení chlebů na snídani.
- Done Bosco, na snídani není chléb.
- Jak vidíte, tady není. Jděte k pekaři a vyzvedněte potřebné
množství.
- To jsme právě provedli, ale pekař nás vrátil, a že nám nedá ani
krajíc dříve, dokud nezaplatíte dluhy.
- Nějak to zařídím. Nejdříve vyzpovídám čekající.
Za chvilku byli hoši nazpět podruhé.
- Done Bosco, poraďte, co máme dát na snídani
- Žádal jsem vás, abyste mě nechali vyzpovídat čekající hochy. Jděte
se podívat ještě jednou.
Zatímco odcházeli, přiklekl jsem a začal vyznání. Ještě jsem nebyl
u konce a už tu byl jeden z hochů po třetí.
- Všechno jsme prohledali a našli jsme jen několik chlebů.
- Připravte mi je do košíku. Dnes budu rozdávat sám. Přijdu hned, jak
skončím zpovídání.
Všechny rozhovory jsem slyšel. Probudila se ve mně zvědavost jak Don
Bosco vyřeší nezáviděníhodnou situaci. Postavil jsem se co nejblíže
stolku, na němž byl připraven košík s několika chleby. Mohlo jich být
patnáct až dvacet.
Když přišel, postavil jsem se před něho první, přijal jsem chléb a
vklouzl za něho, abych viděl, jak rozdělování skončí. Hoši přistupovali
jeden za druhým. Don Bosco s každým prohodil slovo a rozděloval
bezstarostně dál. Všech čtyři sta hochů dostalo svůj chléb.
Když všechny podělil, nahlédl jsem do košíku; byl tam stejný počet
chlebů jako před rozdílením. Zakousl jsem se do svého abych se
přesvědčil, že se neklamu. Byl jsem ze všeho vyveden z míry. Spěchal
jsem za čekající matkou a prohlásil jsem:
- Maminko, nezlob se, žes jela do Turína zbytečně. Musím tady zůstat,
nemohu odjet domů. Chci zůstat u Dona Boska, protože je svatý.
Pak jsem jí vyprávěl, co jsem viděl na vlastní oči z bezprostřední
blízkosti. Tento zážitek rozhodl, že jsem zůstal v oratoři a zařadil se
mezi Don Boskovy syny.“
František Dalmazzo se stal salesiánem, byl osm roků ředitelem ústavu ve
Valsalice a sedm roků generálním prokurátorem salesiánské kongregace
u Apoštolského stolce.
DBT, 288–289
