Sen o růžové aleji

Jednoho dne 1847 jsem uvažoval o způsobech konání dobra, zvláště ve prospěch mládeže. Potom se mi zjevila Královna nebes a zavedla mne do čarokrásné zahrady. Bylo v ní podloubí překrásné a široké jako předsíň. Plazivé rostliny zdobily a obepínaly sloupy ratolestmi, bohaté na listí a květy, vzpínající se vzhůru k vrcholkům a proplétající se, rozprostíraly milé záclony. Toto podloubí směřovalo na krátkou cestu, na níž napohled se zdálo, že je loubí, a bylo pokryto nádhernými růžemi. Přeblahoslavená Panna mi pravila: „Sezuj si obuv!“ Když jsem se vyzul, dodala: „Běž touto alejí, máš kráčet touto cestou.“ Byl jsem spokojen, že jsem bos, poněvadž bych nerad pošlapal tyto něžné růže. Vydal jsem se na cestu, ale hned jsem ucítil, že tyto růže skrývají ostré trny, a nohy mi začaly krvácet. Učinil jsem několik kroků, ale byl jsem nucen se zastavit a vrátit se.
Řekl jsem své vůdkyni: „Zde je třeba obuvi!“ „Zajisté,“ odpověděla, „třeba výborných bot!“ – Obul jsem se a vydal jsem se znovu na cestu s malým počtem druhů, kteří se právě objevili a prosili, aby směli kráčet se mnou. Kráčeli alejí, ale kupředu se alej neobyčejné krásy zužovala a snižovala. Mnoho větví splývalo s výše a zvedalo se jako věnce, jiné splývaly nad cestou. Z kmene občas vyrážely větve na cestu, jinde tvořily hustou zeď a zatarasily kus cesty. Jiné se plazily nad zemí. Všechny byly obaleny růžemi a já viděl růže po stranách, shora i dole. Ještě jsem pociťoval bolesti nohou a nakláněje se, dotýkal jsem se tu a tam růží a pocítil jsem, že pod nimi se skrývá mnohem pichlavější trní. Přesto jsem kráčel vpřed. Moje nohy se zaplétaly do větví na zemi a byly rozdrásány. Odstraňoval-li jsem příčnou větev, která překážela v cestě, a sledoval-li jsem alej raději postraně, popíchal jsem se a krvácel nejen na rukou, ale po celém těle. Shora splývající růže skrývaly trny, které se mi vrážely do hlavy. Přesto jsem kráčel ku předu, povzbuzován Nejblahoslavenější Pannou. Občas mne zasáhlo ostřejší bodnutí, které působilo pronikavé bolesti.
Mezitím spousta těch, kteří pozorovali mou cestu touto alejí, volali: „Ach, Don Bosko kráčí stále jen po růžích. Klidně kráčí po růžích a vše se mu daří. Neviděli ovšem trny, které drásaly mé údy. Mnoho kněží, kleriků a laiků se vydalo za mnou na cestu s radostí, zvábeni krásou růží, ale jakmile pocítili, že nutno kráčet po ostrém trní, které všude číhalo, začínali naříkat: „Byli jsem oklamáni!“ Odpověděl jsem: „Kdo chce příjemně kráčet po růžích, ať zůstane zde, ostatní ať mne následují!“ – Mnozí se vrátili. Když jsem ušel už kus cesty, ohlédl jsem se po svých druzích. S velikou bolestí jsem viděl, že velká část se jich ztratila a ostatní se již obraceli a nechtěli se vrátit.. Rychle jsem se vrátil, abych je zavedl zpět, ale marně, poněvadž mne nechtěli ani slyšet. Začal jsem hořce plakat a naříkat: „Není možné, abych sám prošel tak namáhavou cestou!“ Brzy jsem se potěšil. Spatřil jsem přicházet zástup kněží a laiků, kteří přistoupili ke mně a rozhodně pravili: „Hle, tu jsme všichni tvoji, odhodlaní tě následovat!“ Vydal jsem se znova na cestu a předcházel je. Jen někteří pozbyli odvahy a zastavili se, ale většina došla se mnou až k cíli.
Prošli jsme celou dlouhou alejí, až jsem se octli v druhé rozkošné zahradě. Tu mne obklíčili moji následovníci, hubení a zcela rozdrásaní a zkrvavení. Tu zavál čerstvý větérek a jeho vánek rázem všechny uzdravil. Zavál jiný větřík a jako v pohádce byl jsem hned obklopen nesčetným množstvým chlapců, kleriků, koadjutorů i kněží, kteří se mnou začali vychovávat tuto mládež. Mnohé jsem dle podoby poznal, ale mnozí mi byli ještě neznámí. Když jsme došli na vyvýšené místo v oné zahradě, spatřili jsme velkolepou budovu, palác úchvatně umělecky zbudovaný. Překročili jsme práh a přešli do rozsáhlé síně, jejíž nádhera přesahuje všechny královské paláce. Byla posypána a vyzdobena svěžími růžemi bez trní a z nich se šířila libá vůně. Tu se mne otázala má vůdkyně, Nejblahoslavenější Panna: „Víš, co znamená, cos viděl a co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Ne, prosím vás vyložte mi to.“ Tu pravila: „Věz, že cesta, kterou jsi kráčel mezi růžemi a trním, znamená tvůj apoštolát mezi mládeží. Musíš po ní kráčet s obuví umrtvenosti. Trny na zemi znamenají smyslné náklonnosti a lidskou přízeň nebo nelibost (sympatii neb antipatii), které svádějí vychovatele od pravého cíle. Zraňují jej, ba zastavují na cestě a překážejí v chůzi a v shromažďování věnců pro věčný život. Růže jsou symbolem vroucí lásky, kterou se mají vyznačovat všichni tvoji spolupracovníci. Jiné trny naznačují překážky, utrpení a soužení, která tě stihnou. Neztrácejte odvahu. Láskou s umrtvováním vše přemůžete a dosáhnete růží bez trní.“
Jakmile Matka Boží domluvila, probudil jsem se ve svém pokoji. Don Bosko pochopil povahu svého snu, a proto prohlašoval, že po něm jasně viděl před sebou cestu, kterou měl kráčet, že mu byly známy překážky a obtíže, které mu měli cestu uzavřít. Musel-li nicméně kráčet mezi hojným trním, byl jist vůlí Boží a přesvědčen o zdaru velkého svého poslání. Tímto snem byl Don Bosko napomenut, aby neztrácel odvahy pro ztrátu těch, kteří dle zdání byli určeni za spolupracovníky v jeho díle. První, kteří opouštějí alej, toť světští kněží, kteří se zpočátku věnovali sváteční Oratoři. Později došlí představují salesiány, kterým je přislíbena Boží pomoc a posila, naznačená vánkem větru. Později se Don Bosko přiznal, že tento sen či vidění se opakovalo víckrát v pozdějších letech. Totiž r. 1848 a 1856 a to se změněnými podrobnostmi. My jsme je zahrnuli v jediné opakování, abychom se zbytečně nezdržovali.
Ač toto tajemství Don Bosko nenechal pro sebe, přece dle výpovědi Josefa Buzettiho se jevila vždy živější úcta k Panně Marii. Používal vždy s užitkem svátků Panny Marie a měsíce května. Bylo zřejmě vidět, že se vrhl v náruč Božské prozřetelnosti a jako dítě v náruč matčinu. Rozhodnost, s níž beze stopy a váhání si počínal i v nejobtížnějších pracích a nesnázích, jasně svědčila, že před sebou sestavený plán a vzor, který následovat, a že mu bylo řečeno, co kdysi Mojžíšovi: „Inspice et fac secundum exemplar!“ (Podívej se a dělej podle příkladu!) Konečně dodejme, že občas mu unikala slova, z nichž důvěrné osoby vytušily mimořádné věci. Zdálo se, že asi představuje Pannu Marii zářící a vysoko trůnící před celým světem a vybízející všechny, aby se utíkali pod její ochranu.