Dopis z Říma

Moji drazí synáčkové v Ježíši Kristu!
Ať jsem blízko nebo daleko, myslím stále na vás. Přeji si jen jedno, abych vás viděl šťastné zde i na věčnosti. Tato myšlenka a toto přání mě přiměly, abych vám napsal tento dopis. Cítím, moji drazí, tíhu své odloučenosti od vás. To, že vás nemohu vidět ani slyšet mi působí takovou bolest, že si to nedovedete ani představit. Proto jsem vám chtěl napsat před týdnem tyto řádky. Ale neustálá zaneprázdněnost mi v tom zabránila. Přestože mi zbývá do návratu jen několik dní, chci uspíšit svůj příchod mezi vás alespoň dopisem, když to nemohu učinit osobně. Jsou to slova toho, kdo vás v Kristu Ježíši něžně miluje a musí s vámi mluvit otevřeně jako otec. Vy mi to dovolíte, že ano? Budete mi věnovat svou pozornost a uskutečníte, co vám řeknu.
Řekl jsem, že myslím stále a jedině na vás. Když jsem se tedy nedávno uchýlil večer do pokoje a chystal jsem se ke spánku, začal jsem se modlit, jak mě naučila má dobrá maminka. V tom se mi zdálo – ani nevím, zda jsem byl přemožen spánkem nebo zaujat nějakou vidinou – že se mi představili dva z mých bývalých chovanců z oratoře. Jeden z nich přistoupil ke mně, srdečně mě pozdravil a řekl: „Done Bosko, poznáváte mě?“
„Pravdaže tě poznávám“ odpověděl jsem. Pak dodal: „A pamatujete se ještě na mě?“
„Na tebe i na všechny ostatní. Ty jsi Valfré a byls v oratoři před rokem 1870.“
„Řekněte mi,“ pokračoval Valfré, „chtěl byste vidět chlapce, kteří byli v Oratoři tenkrát se mnou?“
„Ano, ukaž mi je,“ odpověděl jsem, „udělá mi to velkou radost.“ A Valfré mi ukázal všechny chlapce, jak vypadali v té době, postavou i věkem. Zdálo se mi, že jsem ve staré Oratoří, v době rekreace. Všechno bylo samý život, samý pohyb, samá radost. Ten běhal, ten skákal, ten vybízel ke hře. Tu hráli na žábu, tam zajímanou a s míčem. Na jednom místě stál kněz a hlouček chlapců mu visel na rtech jak vypravoval jakousi příhodu. Na jiném místě hrál klerik s jinými chlapci na „osle leť“ a na „řemeslníka“. Ze všech stran se ozýval zpěv, smích, všude kolem kleriků a kněží plno chlapců, kteří vesele povykovali. Bylo vidět, že mezi chlapci a představenými panuje velká srdečnost a důvěra. Byl jsem okouzlen tímto pohledem a Valfré řekl: „Vidíte, rodinné ovzduší přináší lásku a láska zase důvěru. Tak se otvírají srdce a chlapci se se vším svěřují beze strachu mistrům, asistentům a představeným. Jsou upřímní ve zpovědi i mimo ni a ochotně plní všechno, co se jim nařídí, protože vědí, že jim přikazuje někdo, kdo je miluje.“
V té chvíli se ke mně přiblížil druhý bývalý žák. Měl úplně bílé vousy a řekl mi: „Done Bosko, chcete teď uvidět a poznat chlapce, kteří jsou v Oratoři dnes?“ (Byl to Josef Buzzetti.)
„Ano,“ odpověděl jsem, „vždyť jsem je už měsíc neviděl.“ Ukázal mi je tedy. Viděl jsem Oratoř a vás všechny o rekreaci. Ale už nebylo slyšet radostný zpěv a křik, nebylo vidět onen ruch a život jako při první podívané. V jednání a výrazu mnoha chlapců byla vidět nuda, malátnost, rozmrzelost a nedůvěra, až mě to bolelo. Pravda, viděl jsem mnohé, jak si bezstarostně hráli a proháněli se. Ale nemálo jich stálo o samotě, opírali se o sloupy a trápili se bezútěšnými myšlenkami. Jiní postávali na schodech, na chodbách nebo na pavlačích směrem do zahrady, aby se vyhnuli společné rekreaci. Další se ploužili ve skupinkách, mluvili spolu polohlasně a vrhali kolem sebe podezřelé a zlomyslné pohledy. Občas se i usmáli. Ale byl to úsměv, doprovázený pohledy víc než podezřelými. Jsem si jist, že by se svatý Alois v jejich společnosti pořádně začervenal. I mezi těmi, co si hráli, jich bylo hodně znechucených, že dávali jasně najevo, jak je hra nebaví. „Viděl jste svoje chlapce?“ ptal se mě bývalý žák.
„Vidím je,“ povzdechl jsem.
„Ti jsou, panečku, jinačí, než jsme kdysi bývali my!“ zvolal ten zestárlý žák.
„Bohužel. Jaká otrava – tahle rekreace!“
„A zde vězí příčina, proč tak mnozí přistupují ke svátostem chladně a zanedbávají pobožnosti v kostele i jinde. Příčina, proč nejsou rádi tam, kde je Boží prozřetelnost zahrnuje veškerým dobrem pro tělo, pro duši i pro rozum, proč mnozí nejdou za svým povoláním, proč jsou nevděční k představeným, proč z nich rostou tajnůstkáři a reptalové, se všemi žalostnými důsledky.“
„Chápu, uznávám to,“ odpověděl jsem. „Ale jak tyto moje drahé hochy zase vzkřísit, aby znova nabyli té živosti, veselosti a srdečnosti jako kdysi?“
„Láskou.“
„Láskou? Copak nejsou moji chlapci dost milováni? Ty přece víš, jak je mám rád. Ty víš, co jsem pro ně vytrpěl a snášel za těch dlouhých čtyřicet let a kolik snáším a trpím dodnes. Kolik to bylo strádání, ponižování, protivenství a pronásledování, abych jim sehnal chleba, domov, učitele a hlavně abych se postaral o spásu jejich duší. Udělal jsem pro ně všechno, co jsem uměl a mohl. Jsou mojí celoživotní láskou.“
„Nemluvím o vás.“
„A o kom tedy? O těch, co mě zastupují? O ředitelích prefektech, učitelích, asistentech? Nevidíš, že jsou mučedníky studia a práce? Že obětují svá mladá léta pro ty, které jim svěřila Boží prozřetelnost?“
„Vidím, chápu. Ale to nestačí. Chybí něco, co je ještě důležitější.“
„Co to může být?“
„Aby byli chlapci nejen milováni, ale aby také sami chápali, že jsou milováni.“
„Ale copak nemají oči? Copak to nechápou? Nevidí, že všechno, co se pro ně dělá, dělá se jedině z lásky k nim?“
„Nikoli. Opakuji, že to nestačí.“
„Čeho je tedy třeba?“
„Aby z toho, že milujeme věci, které se jim líbí a že se účastníme jejich dětských zálib, poznali, že je milujeme i tehdy, když od nich vyžadujeme kázeň, studium, odříkání, které se jim přirozeně líbí méně. A aby se to naučili konat rádi.“
„Vyjádři se jasněji!“
„Pozorujte chlapce při rekreaci.“
Podíval jsem se a namítl: „A co zvláštního mám vidět?“
„Už tolik let se zabýváte výchovou mládeže a nechápete? Podívejte se lépe! Kde jsou naši salesiáni?“
Podíval jsem se a viděl, že jen málo kněží a kleriků bylo mezi chlapci a ještě méně se účastnilo jejich zábav. Představení už nebyli duší rekreace. Většina z nich se procházela, bavili se spolu a nevšímali si, co dělají chlapci. Jiní se dívali na rekreaci, ale chlapcům se nevěnovali ani myšlenkou. Další dávali pozor jen tak zpovzdálí, ale když se někdo něčeho dopustil, neřekli mu nic. Tu a tam sice některý chlapce upozornil, ale takovým tónem, že to byla spíš hrozba. Několik salesiánů se ještě pokoušelo vmísit se do nějaké skupiny chlapců, ale viděl jsem, jak se tito chlapci záměrně snažili, aby se učitelům a představeným vyhnuli.
Tu můj přítel pokračoval: „Copak jste za starých časů oratoře nebyl vždycky mezi chlapci a zvláště v době rekreace? Vzpomínáte si na ta krásná léta? Cítili jsme se jako v ráji a vzpomínáme na tu dobu s láskou, protože všechno se řídilo láskou a my jsme před vámi neměli tajemství.“
„Jistě, tehdy jsem měl radost ze všeho. Chlapci ke mně chodili s nadšením, chtěli se mnou mluvit, poslouchali s živým zájmem moje rady a řídili se jimi. Ale copak nevidíš, jak mi to dnes znemožňují ustavičné návštěvy, spousta práce i moje zdraví?“
„Dobrá, ale když nemůžete vy, proč to nedělají vaši salesiáni? Proč nenaléháte a nevyžadujete, aby jednali s chlapci tak, jak jste jednal vy?“
„Mluvím, že se mohu umluvit, ale mnozí už se bohužel necítí na takovou námahu jako kdysi.“
„A tak zanedbávají málo a ztrácejí mnoho. Mnoho jejich námahy se promarní. Ať mají rádi to, co se líbí chlapcům, a chlapci budou mít rádi to, co se líbí představeným, a tak usnadní jejich námahu. Příčinou nynější změny v Oratoři je nedůvěra některých chlapců k představeným. Kdysi se všechna srdce představených otvírala, hoši představené milovali a poslouchali je na slovo. Teď jsou představení považováni za nadřízené, nikoli za otce, bratry a přátele. Proto jsou spíš obáváni než milováni. Má-li tu být opět jedno srdce a jedna duše, je třeba pro lásku Ježíše Krista prolomit tu osudnou bariéru nedůvěry a nahradit ji srdečnou důvěrou. Pak bude vést poslušnost žáka, jako matka vede své dítě. Potom zavládne v oratoři zase pokoj a radost jako za krásných dob našeho mládí.“
„Ale jak prolomit tu bariéru?“
„Srdečnost k chlapcům, zvláště o rekreaci. Bez srdečnosti je láska nepochopitelná. Ale kdo nechápe, že je milován, nemůže mít důvěru. Kdo chce být milován, musí ukázat, že miluje. Ježíš Kristus se stal maličkým s maličkými a snášel naše ubohosti. To je Učitel srdečnosti! Učitel, kterého je vidět jen za katedrou, je pouhým učitelem a nic víc. Ale když jde s hochy o přestávce hrát, stává se jejich bratrem. Je-li někoho vidět kázat jen z kazatelny, řekneme, že nekoná ani víc ani méně, než je jeho povinnost. Ale když prohodí slovo o rekreaci, je to slovo milujícího. Kolik obrácení způsobilo několik vašich slov, která jste nečekaně pošeptal některému chlapci, právě když si hrál. Kdo ví, že je milován, miluje. A kdo je milován, dosáhne všeho, zvláště u mládeže. Tato důvěra spojuje chlapce s představenými jako elektrický proud. Srdce se otvírají, ukazují svoje potřeby a vyjevují své chyby. Tato láska pomáhá představeným snášet námahy, mrzutosti, nevděk, nepříjemnosti, nedostatky a nedbalosti chlapců. Ježíš Kristus nedolomil nalomenou třtinu a neuhasil doutnající knot. To je náš vzor. Pak už nikdo nebude pracovat jen proto, aby se mohl pochlubit; nikdo nebude trestat pouze proto, aby pomstil svou uraženou sebelásku; nikdo se nebude vyhýbat asistenci ze žárlivosti a ze strachu, aby ho někdo nepředčil; nikdo nebude pomlouvat druhé, aby si získal lásku a úctu hochů na úkor všech ostatních představených – čímž nedosáhne leč opovržení a pokryteckých lichotek; nikdo se nenechá zaslepit náklonností k jednomu stvoření tak, že by se mu věnoval na úkor ostatních hochů; nikdo nebude z lásky k vlastnímu pohodlí polevovat ve svatosvaté povinnosti asistence; nikdo z falešného lidského ohledu neopomene napomenout toho, kdo si to zasluhuje.
Bude-li vládnout tato pravá láska, nebude se hledat nic jiného než sláva Boží a spása duší, ale když tato láska ochabne, půjde všechno od deseti k pěti. Proč se láska nahrazuje chladnými příkazy? Proč představení přestávají zachovávat zásady výchovy, které jim Don Bosco předepsal? Proč se systém, v němž se předchází nepořádkům bdělostí a laskavostí, ponenáhlu nahrazuje systémem pohodlnějším a jednodušším pro toho, kdo poroučí? Proč se vyhlašují zákony, prosazované tresty, které vzbuzují nenávist a vyvolávají mrzutosti, a když se nedbá, aby se zachovávaly, přinášejí představeným opovržení a jsou příčinou velmi vážných nepořádků?
To je nevyhnutelný důsledek nedostatku rodinného ovzduší. Chceme-li tedy, aby se Oratoř vrátila k někdejšímu štěstí, je nutné vrátit se k osvědčenému systému: představený má být pro všechny vším. Má ochotně vyslechnout každou pochybnost nebo stížnost chlapců, bdít otcovsky nad jejich chováním a mít na srdci pouze duchovní i hmotné dobro těch, které mu svěřila Boží prozřetelnost. Potom už nebudou srdce nepřístupná a nebudou je ovládat určité tajnosti, které zabíjejí. Pouze v případě nemravnosti ať jsou představení neúprosní. Je lepší riskovat, že vyloučíme nevinného než že ponecháme v domě svůdce. Asistenti ať považují za velmi vážnou povinnost svého svědomí oznámit představeným všechno, co považují za urážku Boha v jakémkoli směru.“
Zeptal jsem se: „A jaký je hlavní prostředek ke znovunastolení takového rodinného ovzduší, takové lásky a důvěry?“
„Přesné zachovávání domácího řádu.“
„A nic jiného?“
„Nejlepším chodem oběda je ten, po kterém všichni dobře vyhlížejí.“
Tím zakončil můj bývalý žák svůj výklad. Já jsem se ještě s velkou nevolí díval na tu rekreaci, ale cítil jsem se přímo drcen stále vzrůstající únavou. Ta dosáhla nakonec takového stupně, že jsem jí už nebyl s to vzdorovat a tu jsem se náhle probudil a vzpamatoval. Stál jsem u postele. Nohy jsem měl tak opuchlé a působily mi takovou bolest, že jsem už nevydržel stát. Bylo hodně pozdě, proto jsem se odebral na lůžko, rozhodnut, že napíšu tyto řádky svým drahým synům. Vůbec netoužím po takových snech, protože mě velmi vyčerpávají. Na druhý den jsem se cítil jako polámaný a nemohl jsem se dočkat večera, abych si odpočinul. Ale sotva jsem ulehl na lůžko, sen pokračoval. MěI jsem před sebou dvůr, chlapce, kteří jsou teď v Oratoři a stejného bývalého žáka z Oratoře.
Začal jsem se ho vyptávat: „To, cos mi řekl, oznámím svým salesiánům. Ale co mám říci chlapcům Oratoře?“ Odpověděl mi: „Ať uznají, jak se představení, učitelé a asistenti namáhají a snaží z lásky k nim. Kdyby to nebylo pro jejich dobro, nepodstupovali by tolik obětí. Ať si pamatují, že pokora je pramenem veškerého pokoje. Ať umějí snášet chyby druhých, protože dokonalost není nikde na světě, ale pouze v nebi. Ať skoncují s reptáním, po kterém chladnou vřelá srdce. Ale nade vše ať se snaží žít v Boží milosti. Kdo nežije v míru s Bohem, nemá v sobě pokoj a nedokáže žít v míru s druhými.“
„Ty mi tedy říkáš, že mezi mými chlapci jsou i takoví, co nežijí v míru s Bohem?“
„To je první příčina nespokojenosti. Kromě ní jsou ještě jiné, o kterých víte a které je třeba odstranit; ale hovořit o nich teď by nemělo smysl. Ve skutečnosti nedůvěřuje pouze ten, kdo musí skrývat nějaká tajemství a kdo se bojí, aby nevyšla najevo, protože ví, že by se za ně musel stydět a měl by z toho velké nepříjemnosti. Nemá-li ve stejné době srdce pokoj s Bohem, žije v úzkosti, v neklidu, nesnáší poslušnost, pro nic za nic se rozčiluje, zdá se mu, že všechno jde špatně a jelikož samo nemiluje, myslí si i o představených, že ho nemají rádi.“
„Ale můj milý, copak nevidíš, kolik jich v oratoři přistupuje ke zpovědi a k přijímání?“
„Je pravda, že jich ke zpovědi chodí hodně. Ale zásadní chyba, které se mnozí přitom dopouštějí, je nedůslednost v předsevzetích. Zpovídají se, ale ze stále stejných chyb, ze stejných blízkých příležitostí, ze stejných špatných návyků, ze stejných neposlušností a ze stejného zanedbávání povinností. Tak to chodí měsíce a roky, u některých až do páté třídy gymnázia. Takové zpovědi mají cenu malou nebo žádnou. Proto nejsou pramenem pokoje a kdyby byl hoch v takovém stavu povolán před Boží soud, bylo by to velmi vážné.“
„A je v Oratoři hodně takových?“
„Vzhledem k celkovému počtu hochů, co jsou v domě, jich není mnoho. Podívejte se.“ A ukazoval mi je.
Podíval jsem se a viděl ty chlapce, jednoho po druhém. Ale u několika z nich jsem viděl věci, které mě hluboce zarmoutily. Nechci o tom psát. Ale až se vrátím, promluvím si s každým, koho se to týká. Teď vám jen povím, že je načase modlit se a pevně se rozhodnout, ne slovy, ale skutky, a ukázat, že i mezi námi žijí Comollové, Saviové, Besuccové a Saccardiové. Nakonec jsem se svého přítele otázal: „Chceš mi ještě něco říci?“
„Kažte všem, velkým i malým, aby si stále uvědomovali, že jsou syny Panny Marie Pomocnice. Že ona je zde shromáždila, aby je uchránila nebezpečí světa, aby se měli rádi jako bratři a aby chválili Boha i ji svým vzorným chováním. Že je to Panna Maria, která jim obstarává chléb a prostředky ke studiu svými nespočetnými milostmi a divy. Ať si připomenou, že jsou před svátkem své přesvaté Matky a že s její pomocí má padnout ona bariéra nedůvěry, kterou se i ďáblovi podařilo navršit mezi chlapce a představené a které zchytrale využívá, aby zničil určité duše.“
„A podaří se nám tu bariéru odstranit?“
„Určitě, budou-li velcí i malí ochotně snášet malá odříkání z lásky k Panně Marii a uskutečňovat to, co jsem vám řekl.“
Mezitím jsem se dál díval na své chlapce a když jsem viděl, jak se někteří z nich řítí do věčné záhuby, byl jsem zachvácen takovou bolestí u srdce, že jsem se probudil. Chtěl jsem vám povědět ještě mnoho důležitých věcí, které jsem poznal, ale čas ani okolnosti mi to nedovolují.
Končím. Rozumíte tomu, co si od vás přeje ten ubohý stařec, který strávil pro své drahé chlapce celý svůj život? Nic jiného, než aby se s patřičnými obměnami mohly vrátit šťastné dny prvotní Oratoře. Dny lásky a křesťanské důvěry mezi chlapci a představenými; dny ochoty a snášenlivosti jedněch vůči druhým z lásky k Ježíši Kristu; dny srdcí, otevřených s úplnou prostotou a zářivou nevinností; dny lásky a pravé radosti pro všechny. Potřebuji, abyste mě potěšili naději a slibem, že uděláte všechno, co si přeji pro dobro vašich duší. Vy si dostatečně uvědomujete, jakého štěstí se vám dostalo tím, že jste v Oratoři. Před Bohem vám prohlašuji: stačí, aby nějaký hoch vstoupil do salesiánského domu a Panna Maria jej okamžitě bere do své zvláštní ochrany.
Buďme tedy všichni zajedno. Láska těch, kteří poroučejí, i láska těch, kdo mají poslouchat, ať mezi námi vytvoří duchovní ovzduší svatého Františka Saleského.
Moje drahé děti, blíží se chvíle, která nás spolu rozloučí a já se odeberu na věčnost (poznámka tajemníka: zde Don Bosco přestal diktovat; oči se mu zalily slzami, nikoli z lítosti, ale z nevýslovné něžnosti, kterou prozrazoval jeho pohled a tón jeho hlasu; za chvíli pokračoval). Proto toužím, abyste vy, kněží, klerici i drazí chlapci, zůstali na té cestě našeho Pána, na které on sám si vás přeje mít. K tomu vám Svatý Otec, jehož jsem navštívil v pátek 9. května, posílá z celého srdce své požehnání.
O svátku Panny Marie Pomocnice budu už s vámi před obrazem naší milované Matky. Přeji si, aby se tento svátek slavil s veškerou slavnostností. Don Lazzero a Don Marchisio ať se postarají, aby bylo veselo i v jídelně. Svátek Panny Marie Pomocnice má být předehrou k věčnému svátku, který máme jednou všichni společně slavit v nebi.
Váš nejoddanější přítel v Ježíši Kristu, kněz Jan Bosco.