Trnitá cesta několika koncentráky

Terezín

Gestapo nechalo odvézt Štěpána Trochtu do Malé pevnosti Terezín, kde byl umístěn na celu číslo 12. Tak se poprvé setkal s územím litoměřické diecéze. Pro nastávající tvrdou životní zkoušku měl „výhodu“, že pocházel z velmi chudých poměrů, byl skromný a zvyklý na fyzickou práci, navíc byl vysoké a statné postavy.
Kruté zacházení s terezínskými vězni je dnes obecně známé. Svou nelidskostí zvláště proslul dozorce Rojko. Uvěznění katoličtí kněží však byli trestáni mnohem více než ostatní.
Terezínští vězni byli rozdělováni do několika skupin. Štěpána Trochtu nejdříve zařadili do „Baukommanda“, které stavělo koupaliště pro SS a upravovalo prostor, kde sídlila posádka gestapa. Zde Trochta strávil dva až tři dny. Pak byl začleněn do zvláštního komanda v Ústí nad Labem. Pracovní doba byla od 5 hodin ráno až do 19 hodin večer. Vězni pracovali bez oběda na nádraží a později na kolejích pod hradem Střekov. Když jednou Trochta ztratil při práci blůzu, byl po návratu do Terezína potrestán ranami násadou od motyky po hlavě, až ztratil vědomí. V Terezíně byl rovněž vězněn a se Štěpánem Trochtou pracoval tehdejší rektor pražského semináře a pozdější kardinál Josef Beran.

Mauthausen

Na konci září 1942 byl Štěpán Trochta poslán do Mauthausenu blízko Lince, jednoho z nejhorších koncentračních táborů. Žil v bloku 13 pod číslem 12791. Nelze zde popisovat podmínky života vězňů. Snad stačí uvést některé názvy objektů v tomto táboře: Zeď nářků (konaly se tu tvrdé výslechy vězňů spoutaných řetězy), Appellplatz (2–3krát denně přepočítávání vězňů, případně veřejné popravy).
V táboře stály plynové komory a hned vedle krematorium. Až dva tisíce vězňů denně pracovalo ve starém kamenolomu. Nalámaný kámen vynášeli po 186 úzkých příkrých schodech nahoru k dalšímu stavebnímu využití. Na těchto proslulých „schodech smrti“ vězni dokázali přežít průměrně šest týdnů až tři měsíce. Tisíce jich tam nechalo život. V tomto prostředí žil Štěpán Trochta od září 1942 až do prosince 1944. Koncem roku 1942 byl zcela vyčerpaný a velmi těžce onemocněl.

Úředně mrtev

Na přelomu roku 1943 a 1944 došlo ke kritické události. Trochta byl s dalšími spoluvězni určen k vyprázdnění a vyčištění vězeňských záchodů. Dozírající esesák byl nespokojen s jeho údajně pomalou prací a dvakrát po něm vystřelil. Naštěstí ho trefil pouze do nohy, ale Trochta okamžitě poznal vážnost situace, svalil se a zůstal nehybně ležet. Rozhodovalo se o jeho životě a smrti. Náhodou jel kolem dvoukolák s mrtvolami do krematoria, a tak esesák jen zařval: „Hoďte ho na káru.“ Postřelený Trochta na hromadě mrtvol cestou omdlel. Probral se až v hrobovém tichu před krematoriem. Uvědomil si to, jednomu neboštíkovi utrhl kus nohavice, aby si ovázal krvácející nohu, svezl se pomalu z káry a odplížil se do blízké ošetřovny. Tam ho i přes velké riziko lékař ošetřil a nechal přespat. Trochta se ovšem na lágr vrátit nesměl, protože byl „úředně jako č. 12791 mrtev“. Pomohli mu jugoslávští lékaři a jeden německý kněz. Při příjezdu nových vězňů byl Trochta zapsán jako nový vězeň s novým číslem, ale již bez poznámky „RU“.

Alarm, který Trochtovi zachránil život

Stalo se, že když jednou Trochta tlačil vůz, poznal ho onen dozorce, který ho postřelil. Vyvolal si ho od vozu a poručil mu připravit chlorové vápno do kádě. Trochtu pak udeřil lopatou, shodil do vápna a nohou mu ještě přišlápl krk, aby ho udusil. Shodou okolností ale sám do kádě spadl. Když se vzpamatoval, začal Trochtu zuřivě mlátit. Pouze náhle vyhlášený alarm kvůli útěku vězňů Trochtu zachránil, protože se dozorce musel účastnit stíhání uprchlíků. Štěpán Trochta znovu našel útočiště na ošetřovně. Těžce zraněného, potlučeného a pořezaného od lopaty, s oteklou nohou, se ho ujal český lékař – vězeň MUDr. Podlaha. Léčení úmyslně prodlužoval tak dlouho, jak jen bylo možné. Při příchodu na ošetřovnu vážil vězeň Trochta pouhých 46 kg. Když ho doktor propustil, měl už 75 kg.

Dachau, poslední koncentrační tábor

Mauthausen však nebyl posledním koncentračním táborem budoucího litoměřického biskupa. Na konci roku 1944 ho přemístili do Dachau, kde bylo zřízeno zvláštní oddělení pro kněze. Trochta se zde opět sešel s Josefem Beranem. Zacházení s vězni bylo v Dachau ve srovnání s Mauthausenem relativně snesitelnější, ale na druhé straně zde vězni více trpěli hladem.
Jaro 1945 již jednoznačně ukázalo, že se blíží konec Hitlerovy nacistické říše. I civilní obyvatelé Dachau viděli, jak je situace stále kritičtější, a sami navázali spojení s americkou armádou. Dne 29. dubna 1945 vstoupila předem vyslaná menší americká jednotka do koncentračního tábora, aby zjistila tamější situaci. V neděli ráno, přesně v 5.28 hodin, se otevřela hlavní brána a vězni byli konečně svobodní. Jelikož hygienická a zdravotní situace v Dachau byla velice kritická, rozšířil se především tyfus, na který postupně zemřelo zhruba dva tisíce bývalých vězňů.

Návrat k salesiánům

Trochta po osvobození ihned napsal představeným salesiánů v Turíně dopis, v němž výstižně popsal svůj osud v době věznění. Do salesiánského ústavu v Praze se Trochta vrátil před svátkem Panny Marie Pomocnice 23. května 1945. Právě před třemi roky zde nabízel svůj život Bohu za záchranu ústavu a svých drahých. Byl vyslyšen. Ústav škody neutrpěl a jeho ředitel se obohatil nejen krutými zkušenostmi, ale i velkými zásluhami.
A jak celé toto těžké období svého života hodnotil později sám Štěpán Trochta? „Nemám nic proti německému národu, i mezi německými spoluvězni jsem nalezl řadu slušných lidí, ano i přátel. Kéž by se lidstvo poučilo a hledalo důstojnější řešení svých národních a společenských těžkostí a problémů. Lidstvo opovrhlo normami danými Bohem, a tak se ocitlo brzy i mimo veškeré platné normy.“
V salesiánské provincii byli po skončení druhé světové války všichni přesvědčeni, že Štěpán Trochta vystřídá P. Ignáce Stuchlého v úřadě provinciála českých a moravských zemí. Stuchlého přece jen unavilo a vyčerpalo 76 let aktivního života, zatímco Štěpán Trochta překypoval elánem. Ani koncentrák ho nezlomil. Naopak, svým utrpením a naprostou odevzdaností do rukou Božích vyrostl lidsky i duchovně.
Kromě zodpovědného vedení svěřeného salesiánského domova v Kobylisích se zaměřil i na řešení praktických otázek českého náboženského života. Z jeho promluv a přednášek je patrné, že si od počátku uvědomoval, že v nepřipraveném národě způsobí nastupující komunistický režim zmatek. Bylo třeba naléhavě řešit sociální problémy. Trochta jasně chápal, že střetnutí katolické církve s bezbožeckým ateismem se bude odehrávat na tomto poli.

Zatčen na 25 let

Na tomto místě je třeba uvést na první pohled zanedbatelnou událost, při které podle svědectví P. Ludvíka Světinského Štěpán Trochta zachránil život jistému spoluvězni, Alexeji Čepičkovi. Ten dostal otravu krve a postupně mu od malého vřídku zmodrala celá noha. Jediný, kdo byl ochoten Čepičkovi pomoci, byl Trochta, který mu ránu vyčistil. Operace se zdařila, rána se zahojila a Čepičkův život byl zachráněn. Tenkrát byl Čepička Trochtovi velice vděčný.
A jak se mu odplatil? Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Čepička stal ministrem obrany a spravedlnosti a vedl vyjednávání s církví. Byl to on, kdo prosadil, aby církve zastupoval litoměřický biskup Trochta. Za záchranu života Trochtovi nesčíslněkrát vyhrožoval, že při nezdaru jednání za to ponese tvrdou osobní zodpovědnost. A výhrůžky splnil. Jako člen ústředního výboru komunistické strany souhlasil s Trochtovým zatčením, nelidským vězněním a odsouzením na 25 roků. Naproti tomu není známo ani jedno pozdější špatné vyjádření Trochty na adresu Čepičky.