Trnitá cesta několika koncentráky
Terezín
Gestapo nechalo odvézt Štěpána Trochtu do Malé pevnosti Terezín, kde
byl umístěn na celu číslo 12. Tak se poprvé setkal s územím
litoměřické diecéze. Pro nastávající tvrdou životní zkoušku měl
„výhodu“, že pocházel z velmi chudých poměrů, byl skromný a zvyklý
na fyzickou práci, navíc byl vysoké a statné postavy.
Kruté zacházení s terezínskými vězni je dnes obecně známé. Svou
nelidskostí zvláště proslul dozorce Rojko. Uvěznění katoličtí kněží
však byli trestáni mnohem více než ostatní.
Terezínští vězni byli rozdělováni do několika skupin. Štěpána Trochtu
nejdříve zařadili do „Baukommanda“, které stavělo koupaliště pro SS a
upravovalo prostor, kde sídlila posádka gestapa. Zde Trochta strávil dva až
tři dny. Pak byl začleněn do zvláštního komanda v Ústí nad Labem.
Pracovní doba byla od 5 hodin ráno až do 19 hodin večer. Vězni pracovali
bez oběda na nádraží a později na kolejích pod hradem Střekov. Když
jednou Trochta ztratil při práci blůzu, byl po návratu do Terezína
potrestán ranami násadou od motyky po hlavě, až ztratil vědomí.
V Terezíně byl rovněž vězněn a se Štěpánem Trochtou pracoval
tehdejší rektor pražského semináře a pozdější kardinál Josef Beran.
Mauthausen
Na konci září 1942 byl Štěpán Trochta poslán do Mauthausenu blízko
Lince, jednoho z nejhorších koncentračních táborů. Žil v bloku 13 pod
číslem 12791. Nelze zde popisovat podmínky života vězňů. Snad stačí
uvést některé názvy objektů v tomto táboře: Zeď nářků (konaly se tu
tvrdé výslechy vězňů spoutaných řetězy), Appellplatz (2–3krát denně
přepočítávání vězňů, případně veřejné popravy).
V táboře stály plynové komory a hned vedle krematorium. Až dva tisíce
vězňů denně pracovalo ve starém kamenolomu. Nalámaný kámen vynášeli po
186 úzkých příkrých schodech nahoru k dalšímu stavebnímu využití. Na
těchto proslulých „schodech smrti“ vězni dokázali přežít průměrně
šest týdnů až tři měsíce. Tisíce jich tam nechalo život. V tomto
prostředí žil Štěpán Trochta od září 1942 až do prosince
1944. Koncem roku 1942 byl zcela vyčerpaný a velmi těžce onemocněl.
Úředně mrtev
Na přelomu roku 1943 a 1944 došlo ke kritické události. Trochta byl
s dalšími spoluvězni určen k vyprázdnění a vyčištění vězeňských
záchodů. Dozírající esesák byl nespokojen s jeho údajně pomalou prací
a dvakrát po něm vystřelil. Naštěstí ho trefil pouze do nohy, ale Trochta
okamžitě poznal vážnost situace, svalil se a zůstal nehybně ležet.
Rozhodovalo se o jeho životě a smrti. Náhodou jel kolem dvoukolák
s mrtvolami do krematoria, a tak esesák jen zařval: „Hoďte ho na káru.“
Postřelený Trochta na hromadě mrtvol cestou omdlel. Probral se až
v hrobovém tichu před krematoriem. Uvědomil si to, jednomu neboštíkovi
utrhl kus nohavice, aby si ovázal krvácející nohu, svezl se pomalu z káry
a odplížil se do blízké ošetřovny. Tam ho i přes velké riziko lékař
ošetřil a nechal přespat. Trochta se ovšem na lágr vrátit nesměl,
protože byl „úředně jako č. 12791 mrtev“. Pomohli mu jugoslávští
lékaři a jeden německý kněz. Při příjezdu nových vězňů byl Trochta
zapsán jako nový vězeň s novým číslem, ale již bez poznámky
„RU“.
Alarm, který Trochtovi zachránil život
Stalo se, že když jednou Trochta tlačil vůz, poznal ho onen dozorce,
který ho postřelil. Vyvolal si ho od vozu a poručil mu připravit chlorové
vápno do kádě. Trochtu pak udeřil lopatou, shodil do vápna a nohou mu
ještě přišlápl krk, aby ho udusil. Shodou okolností ale sám do kádě
spadl. Když se vzpamatoval, začal Trochtu zuřivě mlátit. Pouze náhle
vyhlášený alarm kvůli útěku vězňů Trochtu zachránil, protože se
dozorce musel účastnit stíhání uprchlíků. Štěpán Trochta znovu našel
útočiště na ošetřovně. Těžce zraněného, potlučeného a pořezaného
od lopaty, s oteklou nohou, se ho ujal český lékař – vězeň MUDr.
Podlaha. Léčení úmyslně prodlužoval tak dlouho, jak jen bylo možné. Při
příchodu na ošetřovnu vážil vězeň Trochta pouhých 46 kg. Když ho
doktor propustil, měl už 75 kg.
Dachau, poslední koncentrační tábor
Mauthausen však nebyl posledním koncentračním táborem budoucího
litoměřického biskupa. Na konci roku 1944 ho přemístili do Dachau, kde
bylo zřízeno zvláštní oddělení pro kněze. Trochta se zde opět sešel
s Josefem Beranem. Zacházení s vězni bylo v Dachau ve srovnání
s Mauthausenem relativně snesitelnější, ale na druhé straně zde vězni
více trpěli hladem.
Jaro 1945 již jednoznačně ukázalo, že se blíží konec Hitlerovy
nacistické říše. I civilní obyvatelé Dachau viděli, jak je situace
stále kritičtější, a sami navázali spojení s americkou armádou. Dne
29. dubna 1945 vstoupila předem vyslaná menší americká jednotka do
koncentračního tábora, aby zjistila tamější situaci. V neděli ráno,
přesně v 5.28 hodin, se otevřela hlavní brána a vězni byli konečně
svobodní. Jelikož hygienická a zdravotní situace v Dachau byla velice
kritická, rozšířil se především tyfus, na který postupně zemřelo
zhruba dva tisíce bývalých vězňů.
Návrat k salesiánům
Trochta po osvobození ihned napsal představeným salesiánů v Turíně
dopis, v němž výstižně popsal svůj osud v době věznění. Do
salesiánského ústavu v Praze se Trochta vrátil před svátkem Panny Marie
Pomocnice 23. května 1945. Právě před třemi roky zde nabízel svůj
život Bohu za záchranu ústavu a svých drahých. Byl vyslyšen. Ústav škody
neutrpěl a jeho ředitel se obohatil nejen krutými zkušenostmi, ale
i velkými zásluhami.
A jak celé toto těžké období svého života hodnotil později sám
Štěpán Trochta? „Nemám nic proti německému národu, i mezi německými
spoluvězni jsem nalezl řadu slušných lidí, ano i přátel. Kéž by se
lidstvo poučilo a hledalo důstojnější řešení svých národních a
společenských těžkostí a problémů. Lidstvo opovrhlo normami danými
Bohem, a tak se ocitlo brzy i mimo veškeré platné normy.“
V salesiánské provincii byli po skončení druhé světové války všichni
přesvědčeni, že Štěpán Trochta vystřídá P. Ignáce Stuchlého
v úřadě provinciála českých a moravských zemí. Stuchlého přece jen
unavilo a vyčerpalo 76 let aktivního života, zatímco Štěpán Trochta
překypoval elánem. Ani koncentrák ho nezlomil. Naopak, svým utrpením a
naprostou odevzdaností do rukou Božích vyrostl lidsky i duchovně.
Kromě zodpovědného vedení svěřeného salesiánského domova v Kobylisích
se zaměřil i na řešení praktických otázek českého náboženského
života. Z jeho promluv a přednášek je patrné, že si od počátku
uvědomoval, že v nepřipraveném národě způsobí nastupující
komunistický režim zmatek. Bylo třeba naléhavě řešit sociální
problémy. Trochta jasně chápal, že střetnutí katolické církve
s bezbožeckým ateismem se bude odehrávat na tomto poli.
Zatčen na 25 let
Na tomto místě je třeba uvést na první pohled zanedbatelnou událost,
při které podle svědectví P. Ludvíka Světinského Štěpán Trochta
zachránil život jistému spoluvězni, Alexeji Čepičkovi. Ten dostal otravu
krve a postupně mu od malého vřídku zmodrala celá noha. Jediný, kdo byl
ochoten Čepičkovi pomoci, byl Trochta, který mu ránu vyčistil. Operace se
zdařila, rána se zahojila a Čepičkův život byl zachráněn. Tenkrát byl
Čepička Trochtovi velice vděčný.
A jak se mu odplatil? Po komunistickém převratu v únoru 1948 se Čepička
stal ministrem obrany a spravedlnosti a vedl vyjednávání s církví. Byl to
on, kdo prosadil, aby církve zastupoval litoměřický biskup Trochta. Za
záchranu života Trochtovi nesčíslněkrát vyhrožoval, že při nezdaru
jednání za to ponese tvrdou osobní zodpovědnost. A výhrůžky splnil. Jako
člen ústředního výboru komunistické strany souhlasil s Trochtovým
zatčením, nelidským vězněním a odsouzením na 25 roků. Naproti tomu
není známo ani jedno pozdější špatné vyjádření Trochty na adresu
Čepičky.